Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1813/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Jošta, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2018 č. j. -136, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2017 č. j. -113, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. května 2017 č. j. -105, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 24. května 2018 návrh ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jímž se Ing. Jan Jošt (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1d (dále jen "").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. soukromoprávní spor, v němž se Ing. Jan Jošt (žalobce) domáhal vůči České republice - Ministerstvu financí [dále jen "žalovaná"] zaplacení částky 150.977 Kč z titulu náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva k bytové jednotce vlastněné žalobcem, k němuž došlo v období od 1. ledna 2002 do 31. března 2006, v důsledku legislativní nečinnosti Parlamentu České republiky ve věci deregulace nájemného. Obvodní soud v této věci dospěl k závěru, že nárok žalobce byl již ke dni podání žaloby (tj. k 14. dubnu 2011) promlčen, a proto rozsudkem ze dne 27. února 2013 č. j. -36 žalobu zamítl.

2) Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") posoudil jako nedůvodné a rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013 č. j. -56 napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud tak učinil proto, neboť se plně ztotožnil s právním posouzením obvodního soudu, dle něhož nárok žalobce na náhradu škody za nuceného omezení vlastnického práva podléhal obecné tříleté promlčecí době ( , , ve znění do 31. prosince 2013) a žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. Dovolání žalobce Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 16. září 2014 č. j. -82, odmítl jako nepřípustné. Ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 24. února 2015

sp. zn.

(jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

3) Dne 24. ledna 2017 podal žalobce k obvodnímu soudu žalobu na obnovu řízení, jíž se domáhal obnovy řízení před dovolacím soudem ve věci sp. zn. . Svoji žalobu opřel o poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. října 2016

sp. zn.

. Žalobce především argumentoval, že v označeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech mezi pronajímateli a státem z titulu náhrady škody za omezení vlastnického práva z důvodu regulovaného nájemného odporuje dobrým mravům. Protože nemohl daný nález Ústavního soudu v původním řízení uplatnit a jeho užití by mu mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, domníval se žalobce, že je dán důvod obnovy řízení dle

4) Usnesením ze dne 4. května 2017 č. j. -105, obvodní soud řízení o žalobě na obnovu řízení zastavil s tím, že dle lze žalobou na obnovu řízení napadnout rozhodnutí ve věci samé soudu prvního, resp. druhého stupně, nikoliv však soudu dovolacího (z tohoto důvodu ani neupravuje funkční příslušnost pro projednání a rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení před dovolacím soudem). Obvodní soud proto uzavřel, že v dané věci není dána funkční příslušnost k projednání žaloby, pročež byl nucen dle řízení zastavit.

5) Proti usnesení obvodního soudu podal žalobce odvolání, které městský soud neshledal důvodným, a proto napadené usnesení obvodního soudu usnesením ze dne 12. července 2017 č. j. -113, potvrdil. V odvodnění svého usnesení následně městský soud plně přitakal závěru obvodního soudu, že nelze žádat o obnovu řízení před dovolacím soudem.

6) Žalobce usnesení městského soudu posléze napadl dovoláním, o němž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 8. března 2018 č. j. -136 tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud předně připomněl, že otázka, na níž žalobce budoval přípustnost svého dovolání (zda žalobou na obnovu řízení lze napadnout rozhodnutí dovolacího soudu) byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž závěr soudů nižších stupňů této judikatorní praxi plně odpovídá. I přesto se však dovolací soud okrajově vyslovil i k meritu věci, jímž byla snaha žalobce o revokaci předchozího rozhodnutí o jeho dovolání v řízení o zaplacení částky 150.977 Kč z titulu náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva k jím vlastněné bytové jednotce. Dovolací soud v tomto směru připomenul, s odkazem na svá dřívější rozhodnutí, že pozdější změna judikatury sama o sobě není důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popisuje dosavadní průběh řízení v jeho věci a následně brojí proti závěrům obecných soudů, dle nichž lze řízení obnovit (ve smyslu 228 ) pouze pro okolnosti skutkové, a navíc nelze obnovit řízení, které probíhalo v minulosti u dovolacího soudu. Uvedený závěr obecných soudů stěžovatel shledává v kontextu jeho věci jako krajně nespravedlivý a namítá, že dříve veškeré procesní kroky činil v souladu s neustále se měnící judikaturou a shora označený nález Ústavního soudu (který na celou věc nahlíží zcela odlišně, než jak učinil Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

) byl vydán dle jeho slov "tak pozdě". V uvedeném postupu obecných soudů přitom stěžovatel spatřuje pokračování zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jakož i do práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel pléduje za změnu dosavadní rozhodovací praxe, dle níž nelze obnovit řízení před dovolacím soudem, neboť takovou obnovu výslovně nevylučuje a ostatně i řízení před Ústavním soudem lze v určitých případech obnovit.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999

sp. zn.

).

Navíc Ústavní soud připomíná, že téměř identickou ústavní stížností téhož stěžovatele, jež vzešla z obdobného řízení před obecnými soudy, se zabýval ve svém nedávném nálezu ze dne 2. října 2018

sp. zn.

.

Protože dle článku 89 odst. 2y, ve spojení s je označený nález závazný pro všechny orgány a osoby, a protože jeho závěry (na rozdíl od závěrů nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, jehož se stěžovatel dovolává), dopadají na poměry právě projednávané věci, nezbylo Ústavnímu soudu, než z něj vyjít i při posuzování této ústavní stížnosti. Jde totiž o to, že v nálezu

sp. zn.

Ústavní soud řešil meritorní stránku věci (když ústavní stížnost v dané věci vzešla přímo z řízení o nároku jiného stěžovatele na náhradu škody za omezení vlastnického práva). Naopak nález

sp. zn.

se zabýval - stejně jako v nyní projednávané věci - otázkou obnovy řízení poté, co byl vydán nález

sp. zn.

, a nadto obnovy řízení před dovolacím soudem, tedy otázkou ryze procesního charakteru.

Zároveň Ústavní soud dodává, že si je vědom vydání rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kuklík a další proti České republice ze dne 4. října 2018 č. stížností 15493/12, 34297/13, 25705/14, 39843/16 a 45417/16 (jímž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve věcech uvedených stěžovatelů), který však v poměrech projednávané věci není s to jakkoliv zvrátit závěr, jejž Ústavní soud formuloval v bodu 15 nálezu

sp. zn.

a jenž je z hlediska posouzení opodstatněnosti této ústavní stížnosti stěžovatele stěžejní.

Závěr o nepřípustnosti obnovy řízení o dovolání před Nejvyšším soudem Ústavní soud plně akceptuje. Akceptuje také racionální a logické odůvodnění dovolacího soudu, které vychází z rozlišení smyslu a účelu tohoto mimořádného opravného prostředku sloužícího k nápravě skutkových vad, nikoli vad v právním posouzení nebo vad procesněprávních (shodně viz SVOBODA, K, SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 834 a DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. I, II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1802).

Navazující právní úvahu stěžovatele, dle které je třeba nález

sp. zn.

považovat za rozhodnutí ve smyslu , přitom Ústavní soud ve svém nálezu

sp. zn.

odmítl s tím, že "[A]čkoliv je však pravdou, že takovým rozhodnutím může být i rozhodnutí vydané jiným soudem nebo jiným příslušným orgánem, které bylo vydáno až po skončení původního řízení, vždy je nezbytné, aby se vztahovalo ke skutečnostem a důkazům, které byly předmětem řízení původního." Takovým rozhodnutím však výše označený nález, jehož závěrů se stěžovatel ve své žalobě na obnovu řízení dovolával, není.

Jinými slovy závěr obecných soudů o tom, že k projednání žaloby stěžovatele na obnovu řízení před dovolacím soudem není žádný z obecných soudů věcně příslušný, nepovažuje Ústavní soud za jakkoliv excesivní. Současně - a to je z hlediska posouzení ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele rovněž zásadní - je třeba říci, že stěžovatel se ve smyslu článku 36 odst. 1y nedomáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud k ochraně svých práv zvolil procesní postup, který příslušné procesní předpisy neupravují.

Z hlediska námitek stěžovatele stran aplikace závěrů nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

na jeho konkrétní kauzu pak Ústavní soud odkazuje na argumenty, předložené v jeho nálezu

sp. zn.

pod bodem 14.

Pouze pro doplnění argumentace Ústavní soud poukazuje na ustanovení a násl. , které - na rozdíl od - upravuje podmínky obnovy řízení před Ústavním soudem. K tomu je však třeba dodat, že byť hovoří o obnově řízení, nejde o obnovu řízení, tak jak ji chápe (tedy prostředek sloužící k nápravě skutkových vad, které jsou odkryty v důsledku nových skutkových zjištění), nýbrž o "skrytou kasaci, tj. změnu rozhodnutí založenou nikoli důvodem objevení se nov, čili nových, ve věci relevantních skutkových okolností, nýbrž založenou argumentací právní." (srov. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 754-755.). Nadto musí jít v takovém případě o právní argumenty vyslovené mezinárodním soudem (srov. dikci ) v téže věci.

Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy svým postupem neporušily stěžovatelova základní práva. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu