Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3384/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Sosnovce, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. -31, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. -27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v d (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení in fine , (dále jen " ") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. 7. 2015, č. j. 100574/2015/KUSK. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Benešov (dále též jen "městský úřad") ze dne 29. 4. 2015, č. j. MUBN/29544/2014/OKT a bylo zastaveno exekuční řízení k vymožení povinnosti uložené Ing. arch. Zdeňku Ouředníčkovi, sousedovi stěžovatele, rozhodnutím téhož městského úřadu ze dne 15. 9. 2010, č. j. MUBN/58877/2010/PO, jež bylo vydáno v řízení podle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), tj. povinnosti obnovit pokojný stav tím, že Ing. arch Zdeněk Ouředníček nebude zaznamenávat život stěžovatele a jeho rodiny na jakýkoliv kamerový záznam. V nyní projednávaném případě je podstatné, že v otázce oprávněnosti používání kamer umístěných na domě Ing. arch Zdeňka Ouředníka, tedy v otázce, která byla rovněž předmětem řízení před správním orgánem probíhajícího podle ustanovení , Okresní soud v Benešově zamítl žalobu stěžovatele a rozhodl (srov. rozsudek ze dne 2. 5. 2014, č. j. -167), že nejsou dány důvody k poskytnutí ochrany vůči (sousedem prováděnému) pořizování kamerových záznamů. Uvedené rozhodnutí nalézacího soudu bylo jako věcně správné potvrzeno rovněž rozsudkem Krajského soudu v Praze (srov. rozsudek ze dne 28. 8. 2014, č. j. -214).

3. Podstata nyní posuzovaného případu stojí na posouzení procesní otázky, zda je odvolací správní orgán oprávněn bez dalšího ve smyslu ustanovení zastavit řízení (v nyní projednávaném případě se jednalo o exekuční správní řízení), tedy rozhodnout bez nutnosti vypořádat se s odvolacími námitkami směřujícími proti zákonnosti nebo správnosti rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí. Řečeno jinak, zda je odvolací správní orgán, který rozhodne o zastavení řízení podle , povinen vypořádat rovněž námitky, které nesouvisí s důvody zastavení řízení. V nyní posuzovaném případě stěžovatel mj. poukazuje na svou odvolací námitku, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se v době, kdy exekuční řízení bylo usnesením městského úřadu ze dne 1. 12. 2014 přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele proti výše citovanému civilnímu rozsudku Krajského soudu v Praze.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

5. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatele, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem odvolacího správního orgánu, jehož stanovisko krajský soud shrnul následovně: "[E]xekuční správní orgán je povinen kdykoliv v průběhu exekučního řízení posuzovat vykonatelnost exekučního titulu a oprávněnost žadatele o exekuci. Vykonatelnost rozhodnutí o obnovení pokojného stavu podle přitom závisí na tom, zda některý z účastníků požádá soud o rozhodnutí o existenci uplatňovaného subjektivního práva. Z povahy věci pak [...] rozhodnutí správního orgánu pozbývá účinnosti vykonatelným rozhodnutím soudu, pokud je předmětem obou rozhodnutí stejné subjektivní právo. V řízení před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. soud posuzoval oprávněnost používání kamer umístěných na domě povinného a dospěl k závěru, že důvody pro poskytnutí ochrany žalobci [tj. stěžovateli] dány nejsou. Rozhodnutí o obnovení pokojného stavu jako předběžné opatření svého druhu vedle tohoto rozsudku nemůže obstát, a proto ode dne nabytí právní moci (15. 9. 2014) rozsudku exekuční titul pozbyl účinnosti a vykonatelnosti. To je přitom důvodem pro zastavení exekuce ve smyslu ve spojení s ." Krajský soud dovodil, že vzhledem ke splnění podmínek pro zastavení řízení je odvolací správní orgán oprávněn zastavit řízení bez dalšího, tj. aniž by reagoval na všechny odvolací námitky.

6. Uvedené rozhodnutí krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností, v níž uvedl, že krajský soud vyhodnotil oprávnění odvolacího správního orgánu k zastavení řízení ve smyslu ustanovení nesprávně. Stěžovatel zdůraznil nutnost vypořádat se s odvolacími námitkami směřujícími proti zákonnosti nebo správnosti rozhodnutí prvního stupně. Nejvyšší správní soud však námitce stěžovatele nepřisvědčil a potvrdil závěr krajského soudu, že odvolací správní orgán má v případě rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení toliko povinnost odpovídajícím způsobem odůvodnit, že nastaly podmínky pro zastavení řízení, kteréžto povinnosti odvolací správní orgán v nyní posuzovaném případě dostál.

7. Obdobné námitky stěžovatel opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že ze strany odvolacího správního orgánu i obecných soudů došlo k pochybení, pokud nezohlednily jeho námitky prezentované v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tímto svým postupem tak dle názoru stěžovatele v konečném důsledku porušily jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces ( y).

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu, ani odvolacího správního orgánu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ a písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce odvolací správní orgán při rozhodování o zastavení exekučního správního řízení. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i odvolacího správního orgánu, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany odvolacího správního orgánu. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

11. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu i krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. odvolacího správního orgánu. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (a to dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními , resp. , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté y, jejichž porušení stěžovatel namítá. Jak již bylo výše rekapitulováno, obecné soudy se velmi důkladně zabývaly stěžejní námitkou stěžovatele, jenž se setrvale domáhal určení, že odvolací správní orgán má v případě rozhodnutí o zastavení řízení povinnost vypořádat se rovněž s odvolacími námitkami nesouvisejícími se zastavením řízení. V závěrech obecných soudů i odvolacího správního orgánu přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení, ústícího ve vydání nyní napadených rozhodnutí. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že pouhá skutečnost neakceptování právních závěrů obecných soudů ze strany stěžovatele sama o sobě nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je přitom zřejmé, že stěžovatel brojí především právě proti samotnému (pro něj nepříznivému) výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje pouze další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch.

12. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména body 27-28 rozsudku Nejvyššího správního soudu), k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. V nyní projednávaném případě je pro Ústavní soud podstatné, že odvolací správní orgán vycházel ze skutečnosti, že o předmětu probíhajícího exekučního správního řízení bylo pravomocně rozhodnuto civilními soudy v občanském soudním řízení, v důsledku čehož exekuční titul, tj. rozhodnutí o obnovení pokojného stavu, jež má toliko povahu předběžného opatření sui generis, pozbyl účinnosti a vykonatelnosti. Odvolací správní orgán proto oprávněně přistoupil k zastavení řízení, což zcela správně a řádně odůvodnil.

13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu