Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3246/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Rejfíře, zastoupeného JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem Praha 5, U Nikolajky 833/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018 č. j. -125 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 11. 2017 č. j. -92, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 36 610 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle , a d, a y. Dále stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že žalovaná Raiffeisen stavební spořitelna a.s. je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 6 776 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatele co do částky 29 834 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soudy tak rozhodly o žalobě stěžovatele, kterou se domáhal náhrady škody ve výši 36 610 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti s vynaložením nákladů na právní služby advokáta, které by při neporušení povinností žalované nemusel vynaložit za situace, kdy předmětná věc nebyla řešena podáním žaloby u soudu.

Podstatou se jeví především otázka účelnosti právního zastoupení stěžovatele při řešení výpovědi stavebního spoření žalovanou. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouvy o stavebním spoření jsou natolik specifické a složité, že stěžovateli nelze vytýkat, že k vyřešení svého nesouhlasu s výpovědí smlouvy o stavebním spoření využil právní pomoci advokáta. Advokát stěžovatele pak korespondencí se žalovanou docílil zpětvzetí výpovědi a tedy pokračování v původní smlouvě. Pokud jde o výši odměny za jednotlivé úkony právní služby, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutečná škoda, která stěžovateli vznikla, je škoda spočívající v účelně vynaložených nákladech stěžovatele za zastoupení advokátem, tj. ve výši vypočtené podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně se jednalo o dva úkony právní služby, které jsou specifikované v napadených rozhodnutích. Soudy obou stupňů také objasnily, z jakých důvodů považují další úkony právní služby a odměnu ve smluvené výši za neúčelné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul průběh dosavadního řízení, obsah a odůvodnění napadených rozhodnutí. Především polemizuje se závěrem soudů o výši skutečné škody, která mu vznikla, resp. v tom, jak její výši soudy určily. Stěžovatel uvádí, že si s advokátem sjednal odměnu v místě a čase obvyklou a přiměřenou povaze a náročnosti poskytovaných právních služeb. Postupem soudu došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí a právní jistotu, jakož i do jeho vlastnického práva.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů o výši náhrady škody; ve své podstatě jde o výši přiznané náhrady nákladů za právní zastoupení.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

, ,

,

a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí civilních soudů neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy podrobně a srozumitelně vysvětluje. Objasnily také, které právní úkony v dané věci považovaly za nedůvodné a nelze je tak hodnotit jako účelně vynaložené náklady žalobce. Namítá-li stěžovatel, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces a legitimního očekávání, tuto jeho námitku nelze považovat za relevantní. Soudy obou stupňů předvídatelným způsobem aplikovaly podústavní právo a svůj postup řádně a přesvědčivě odůvodnily. Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.

Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu