Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3192/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Evou Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Ježkova 14, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. 7. 2018 č. j. -79 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2018 č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu a o tom, že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , a d (dále jen " ").

Stěžovatel namítá, že státní zástupce podal dne 2. 1. 2018 u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh na prodloužení jeho vazby, přičemž v této době ještě nebylo pravomocné předešlé vazební rozhodnutí ze dne 28. 12. 2017, neboť stěžovatel proti němu podal stížnost, o níž ještě nebylo rozhodnuto. Stěžovatel je přesvědčen, že Okresní soud v Českých Budějovicích měl uvedený návrh státního zástupce předložit k rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který jediný byl podle § 72 odst. 4 trestního řádu příslušný o ní rozhodnout. Jelikož však o návrhu státního zástupce rozhodl přímo Okresní soud v Českých Budějovicích, došlo tím podle jeho názoru k tomu, že o vazbě rozhodl nepříslušný soud. Stěžovatel dále brojí proti interpretaci ustanovení § 72 odst. 4 trestního řádu, kterou v napadeném usnesení předložil Krajský soud v Českých Budějovicích a podle které se toto ustanovení nevztahuje na případy, kdy k rozhodování o vazbě dochází v přípravném řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování ( y). O porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze hovořit jen tehdy, dopustí-li se trestní soudy svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v jejich rozhodnutí (srov. např. nálezy

sp. zn.

či

).

Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti tomu, že o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby ze dne 2. 1. 2018 rozhodl v rozporu s § 72 odst. 4 trestního řádu Okresní soud v Českých Budějovicích a nikoli Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž v téže době rozhodoval o stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí. Ústavní soud však považuje tuto argumentaci za irelevantní, neboť se netýká napadených usnesení.

O uvedeném návrhu státního zástupce na prodloužení vazby stěžovatele rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 1. 2018 č. j. -7, přičemž tímto usnesením bylo (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp zn. ) rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 1. 2018.

Následně bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -22 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -43 rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a o jeho ponechání ve vazbě. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 30. 4. 2018.

Ústavní stížností napadená usnesení byla vydána až na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 17. 5. 2018. Těmto rozhodnutím tedy předcházela dvě rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž jeho argumentace směřuje proti prvnímu z nich. Jestliže by Ústavní soud tuto argumentaci akceptoval, fakticky by tím připustil obcházení zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti, která vyplývá z . Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že otázka příslušnosti soudu k rozhodování o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby ze dne 2. 1. 2018 nemůže mít žádný vliv na ústavnost napadených usnesení.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odkazuje-li stěžovatel na závěry obsažené v nálezu

sp. zn.

, jedná se o jinou situaci. V této věci byla totiž ústavní stížností napadena jak rozhodnutí trestních soudů o prodloužení vazby, tak rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění na svobodu. V nyní posuzované věci však rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, které stěžovatel považuje za vadné, ústavní stížností napadeno nebylo, resp. ani napadeno být nemohlo vzhledem k uplynutí výše zmíněné zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu