Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1668/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem, sídlem Palackého náměstí 653, Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. -443, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2017 č. j. -394 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2017 č. j. -376, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E.ON Energie a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. a) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. se podává, že usnesením ze dne 10. 4. 2017 č. j. -376 krajský soud zamítl žalobu stěžovatele (podanou dne 23. 7. 2012) na obnovu řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. . Řízení bylo skončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. -337, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2006. Důvodem pro zamítnutí žaloby bez nařízeného jednání dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), bylo marné uplynutí tříleté objektivní lhůty určené k jejímu podání v

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 5. 9. 2017 č. j. -394 k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 10. 4. 2017 č. j. -376 potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že až do zrušení konkurzu na majetek stěžovatele usnesením krajského soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. -2272 (které nabylo právní moci dne 4. 9. 2015) byl účastníkem řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích proti rozsudku ze dne 14. 2. 2006 správce konkursní podstaty [ , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"]. Marné uplynutí tříleté tzv. objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení dne 15. 7. 2009 ( ) s sebou nese nezbytný následek jejího zamítnutí bez nutnosti nařízení jednání ( ). V řízení přitom nebyly tvrzeny takové skutečnosti (nejsou zřejmé ani ze spisu), pro které by dle nebylo podání žaloby na obnovu řízení objektivní tříletou lhůtou omezeno. Pro uplynutí zákonné tříleté objektivní lhůty nejsou přitom rozhodné případné subjektivní důvody, pro které správce konkursní podstaty úpadce podání mimořádného opravného prostředku nevyužil.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. -443 podle věty první odmítl, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatel nedostál, když v dovolání ohledně předpokladů jeho přípustnosti (kromě citace textu ) ničeho neuvedl k otázce opožděnosti podání žaloby na obnovu řízení, na níž rozhodnutí vrchního soudu spočívá.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou na obnovu řízení brojil proti chybám a vadám usnesení o záměně účastníků, jakož i řízením, která jim předcházela a řízením vedlejším, tj. vystupování správce konkursní podstaty v obchodních řízeních a vymáhání pohledávek stěžovateli přiznaných. Žaloba na obnovu by tak měla napravit závadný a protiprávní stav, který zde vznikl, když se soudy k návrhu stěžovatele v průběhu řady soudních řízení nijak nevyjádřily a ani nijak svou chybu nenapravily. Stěžovatel o záměně účastníka nebyl informován a tato vada řízení způsobila, že stěžovatel se již řadu let domáhá svého práva. Stěžovatel uvádí, že to nebyl on, kdo pochybil v řízeních, ale soud, který nedoručil rozhodnutí, aby byl s jeho textem (odůvodněním) stěžovatel seznámen. Stěžovatel neprodleně po obdržení rozhodnutí podal žalobu na obnovu řízení, pročež má za to, že žaloba byla podána včas. Soud pochybil, že stěžovatele o zániku účastenství v řízení neinformoval, když přechod práva na správce konkursní podstaty je sporný právě s poukazem na § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Nejvyšší soud se při rozhodování neřídil vlastními rozhodnutími ohledně věcné aktivní legitimace a ani neposuzoval tuto právní problematiku podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. , uveřejněného pod č. R 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Stěžovatel zdůrazňuje, že to nebyl on, kdo způsobil procesní pochybení, ale byly to soudy. Tyto chyby však nemohou jít k tíži stěžovatele. Jak vyplynulo i z jiných řízení, jelikož nebyl ve sporech iniciativní správce konkursní podstaty, byl to stěžovatel, který nesl břímě iniciativy v soudních sporech.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené , a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. -394 a proti usnesení krajského soudu ze dne 10. 4. 2017 č. j. -376 tomu tak není.

7. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

8. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle písm. d) y představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákoně neexistují jiné prostředky ochrany jeho práva nebo kdy případný zásah do jeho práv nelze odčinit jiným způsobem ( ).

10. V předmětné věci podal stěžovatel proti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. -394 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. -443 odmítl, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel vlastním zaviněním řádně nevyužil posledního procesního prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. -394 a usnesení krajského soudu ze dne 10. 4. 2017 č. j. -376 je tudíž nepřípustná (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , 460/2017 Sb., viz dále).

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V postupu Nejvyššího soudu v posuzované věci však Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal, neboť z vyžádaného spisu zjistil, že dovolání stěžovatele obsahuje vady zjištěné Nejvyšším soudem, tj. že v dovolání ohledně předpokladů jeho přípustnosti stěžovatel pouze citoval , avšak k otázce opožděnosti podání žaloby na obnovu řízení, na níž rozhodnutí vrchního soudu spočívá, žádnou argumentaci neuvedl.

14. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na stanovisko jeho pléna sp. zn. , podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná dle .

15. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a nikterak nepřiměřenou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními y i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti napadeným usnesením vrchního soudu a krajského soudu Ústavní soud odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu