Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3289/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Laury Irene Busato Prieto, zastoupené Mgr, Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem Římská 104/14, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. -237 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. listopadu 2017, č. j. -156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článků 36, 37 a 38 d (dále jen " "). Dále namítá zásah do svých práv garantovaných v článku 1, článku 3, článku 7, článku 10, článku 11, článku 15 a článku 16 y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Napadenými rozhodnutími bylo obecnými soudy rozhodováno o stěžovatelčině žalobě požadující po žalovaném (jejím manželovi), aby se zdržel zásahů do jejího práva bydlet v jeho bytě v Praze. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta a k odvolání stěžovatelky byl Městským soudem v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že obecné soudy neshledaly stěžovatelčino právo na bydlení v tomto bytě.

3. Stěžovatelka je přesvědčena, že postup Obvodního soudu pro Prahu 6, který se týkal předvolávání k jednání, které se konalo dne 6. 11. 2017 ve 12:30 hodin a jeho nařízení a na kterém byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, je vůči ní diskriminační, neboť vedlejší účastník byl zvýhodněn tím, že s ním byl telefonicky projednáván termín jednání, zatímco s právním zástupcem stěžovatelky nic projednáváno nebylo. Soud prvního stupně svým postupem měl zmařit účast žalobkyně a jejího právního zástupce u posledního ústního jednání soudu ve věci dne 6. 11. 2017 ve 12:30 hodin, neboť nevyhověl její žádosti o odročení jednání, které již jedenkrát odročil, neboť žalobkyni nezajistil tlumočníka. Stěžovatelka poukazuje i na to, že odročení z důvodů nezajištění tlumočníka vyvolalo její zbytečné náklady z důvodů její účasti u soudního jednání v České republice. Právní zástupce stěžovatelky nemohl reagovat včas na potřebu doložení důvodů odročení jednání, neboť v době nařízeného jednání musel pečovat o svého ani ne ročního syna, když jeho manželka postupovala lékařské ošetření. Nevyhověním žádosti stěžovatelky o odročení jednání bylo podle stěžovatelky zásadním způsobem porušeno její právo na spravedlivý proces a na účast u ústního jednání. Stěžovatelka měla v předmětném bytě umístěnu rodinnou domácnost a své osobní, rodinné, soukromé, pracovní a jiné věci, svůj soukromý a intimní prostor. Stěžovatelka je přesvědčena, že účastníci řízení svými rozhodnutími a právními závěry, na kterých jsou tato rozhodnutí založena, zasáhli do práva stěžovatelky na zachování její lidské důstojnosti a do jejího práva na soukromí a rodinného života. Dle názoru stěžovatelky účastnci řízení svým rozhodnutím de facto aprobovali a poskytli ochranu jednostrannému a svémocnému jednání manžela stěžovatelky, který bez předchozího upozornění, bez poskytnutí jakékoli lhůty a bez poskytnutí alespoň možnosti předchozího vyzvednutí věcí "kompletně vyklidil" svou zákonnou manželku z bytu, který spolu do té doby sdíleli a kde měla stěžovatelka zcela nepochybně své osobní movité věci a věci zcela intimní povahy. Soudy obou stupňů tak svými rozhodnutími měly zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka je Španělkou a ačkoli se narodila v Kanadě, její celá rodina je silně založena na kulturních tradicích a náboženském vyznání právě této evropské země, jako jedné ze zemí Evropské unie, kde by měly všechny evropské státy ctít obdobné morální, kulturní, náboženské a ideové principy.

4. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu, případně procesních postupů obecných soudů. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí, proč neshledaly její právo na bydlení v předmětném bytě. Stěžovatelčina tvrzení o ochraně jejího vlastnického práva k věcem, které byly umístěny v příslušném bytě, jsou v její ústavní stížnosti rozporuplné. Ústavní soud z nich nemohl usoudit, zda se věci nacházejí v předmětném bytě či v nějakém skladu - to však pro věc samu není vůbec rozhodné, neboť ochrana vlastnictví k věcem, nacházejícím se v bytě či skladu, nebyla a nemohla být předmětem řízení o tvrzených zásazích vedlejšího účastníka do namítaného práva stěžovatelky na bydlení v bytě žalovaného.

8. Stěžovatelkou namítané procesní vady řízení, a to neodročení jednání ve věci prvostupňovým soudem, nemohlo vést k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky účastnit se jednání a požívat plnou soudní ochranu. Výklad podústavního práva, včetně posouzení skutkového stavu konkrétního případu je pravomocí obecných soudů. Postup prvostupňového soudu při odročování řízení na žádost stěžovatelky a jejího právního zástupce i jeho právní hodnocení jako zákonného je pečlivě rozvedeno v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu