Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2399/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Klimentové, zastoupené JUDr. Tomášem Hándlem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 7, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018, č. j. -434, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, resp. jeho potvrzujícího výroku I. stran nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " ").

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2017, č. j. -354, ve znění opravných usnesení, a to jak ve výroku ve věci samé ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, tak ve výroku o nákladech řízení, kterým bylo okresním soudem ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelkou rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") stěžovatelce jako žalované (vedle dalších žalovaných) uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3.358 Kč. Ústavní stížnost proto směřuje proti výrokům o nákladech řízení, kterými bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, tedy proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku krajského soudu, a proti výroku II. rozsudku krajského soudu o nákladech řízení vzniklých v souvislosti s odvolacím řízením.

3. Stěžovatelka namítá, že okresní soud rozhodl o nákladech řízení v neprospěch 81-leté stěžovatelky, které bylo pro její osobní i majetkové poměry v průběhu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to za situace, při níž se žalobci po získání podílu na předmětné nemovitosti z ryze obchodních důvodů obrátili na ostatní spoluvlastníky s návrhem na odkoupení zbývajících podílů tak, aby se staly výlučnými vlastníky celé nemovitosti. Stěžovatelka se přitom od počátku prodeji svého podílu nebránila, k mimosoudnímu uspokojení žalobců však nedošlo pro nepřijatelnou výši jimi nabízeného vypořádacího podílu. Přes všechny okolnosti sporu okresní soud rozhodl o nákladech řízení ve výsledku v neprospěch stěžovatelky, které - přestože byla věcně a procesně úspěšnou stranou ve sporu - soud nepřiznal náhradu za právní zastoupení, a navíc okresní soud označil s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , za procesně úspěšnou stranu sporu žalobce. Nadto namítá, že formulace nákladového výroku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neodpovídá užití ustanovení ve prospěch stěžovatelky. Z těchto důvodů ostatně stěžovatelka proti nákladovému výroku podala odvolání, které s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , opřela o argumentaci, že to byli právě žalobci, kdo odmítli o vypořádání spoluvlastnictví jednat a znemožnili tak mimosoudní vypořádání, pročež jimi podaná žaloba byla nedůvodná.

4. Na základě výše uvedeného se stěžovatelka domnívala, že krajský soud pochybení soudu okresního napraví. Nejenže tak krajský soud neučinil, ale ten i zcela rezignoval na povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit. Krajský soud se opomněl vypořádat se zcela konkrétní námitkou stěžovatelky stran analogické aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. .

5. Současně prý krajský soud pochybil při výpočtu nákladů odvolacího řízení. V případě žalobců se totiž mohlo jednat nanejvýš o jeden účelně vynaložený úkon právní služby v podobě vyjádření k odvolání. Další úkony a k nim se vážící náklady protistrany, zvláště při rozhodování odvolacího soudu bez nutnosti nařizovat jednání, rozhodně nemohly být krajským soudem posouzeny jako účelně vynaložené. Dále krajský soud neodůvodnil, proč při nezměněném osobním a majetkovém postavení stěžovatelky v této věci znovu neaplikoval ustanovení

6. Závěrem stěžovatelka uzavírá, že trvá na tom, že právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů svědčí právě jí a rozhodnutí soudů vnímá jako výraz zjevné nespravedlnosti. Proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí krajského soudu v nákladových výrocích bylo zrušeno.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky,- proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení ]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008,

sp. zn.

; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v projednávané věci zjistitelné nejsou.

9. Jakkoliv si je stěžovatelka zdrženlivého přístupu Ústavního soudu k otázce rozhodování o nákladech řízení z hlediska významu případného zásahu do ústavních práv vědoma, žádá, aby se Ústavní soud celou věcí zabýval z důvodu, že se obecné soudy jejími námitkami stran přiznání náhrady nákladů řízení vůbec nezabývaly.

10. Jestliže v této věci stěžovatelka argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , je k tomu možné uvést následující. Podle tohoto rozhodnutí platí, že při rozhodováni o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je nutno hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný.

11. V nyní projednávané věci, jak stěžovatelka připomíná, se jednalo ve vztahu ke stěžovatelce o situaci, kdy ani ona od počátku vedení soudního sporu ničeho nenamítala proti vypořádání spoluvlastnictví a svými námitkami brojila pouze proti výši vypořádacího podílu. Okresní soud následně v rozsudku ze dne 13. 7. 2017 rozhodl tak (výrok XI. rozsudku okresního soudu), že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Jiřinou Klimentovou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení; toto rozhodnutí poté krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I. rozsudku krajského soudu). S ohledem na judikatorní závěry, kterými stěžovatelka argumentuje, je proto třeba konstatovat, že soudy postupovaly v souladu se zmíněnou rozhodovací praxí. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž nevyplývá, že v těchto případech by měla mít žalovaná strana nárok na náhradu nákladů řízení. Plyne z něj pouze, že v případech, kdy ani jedna strana není proti vypořádání spoluvlastnictví, je třeba toto promítnout do nákladového výroku. To ovšem oba soudy učinily, když nerozhodly tak, že by stěžovatelka musela hradit náklady řízení žalobcům. Soudy proto v tomto případě nepřiznaly náhradu nákladů řízení žádné z procesních stran (platí jen ve sporu s těmi žalovanými, kteří nebrojili věcně proti způsobu vypořádání spoluvlastnictví, ale pouze proti výši vypořádacího podílu), vědomy si právě toho, že za dané situace nelze na žalobce hledět jako na procesně úspěšnou stranu, případně na žalované jako na stranu procesně neúspěšnou.

12. Stejné však nelze říci o průběhu odvolacího řízení, kdy krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, neboť odvolání podali žalovaní vč. stěžovatelky, kteří se domáhali zvrácení rozhodnutí soudu prvého stupně. Spor u odvolacího soudu tedy žalobci prokazatelně nevyvolali, a proto jim krajský soud přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka přitom namítá, že ani krajský soud neměl rozhodnout o její povinnosti uhradit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení, když uvádí, že sama byla od hrazení soudních poplatků soudem osvobozena a současně opakuje svoji argumentaci, že proti vypořádání spoluvlastnictví přikázáním jejího spoluvlastnického podílu do vlastnictví žalobců nikdy ničeho nenamítala, pouze rozporovala výši vypořádacího podílu. V tomto ohledu ovšem nehraje roli to, že stěžovatelka byla podle ustanovení zproštěna od placení soudních poplatků. Zproštění od soudních poplatků totiž v sobě nezahrnuje i apriorní zproštění od hrazení ostatních nákladů řízení protistraně. Zproštění stěžovatelky od soudních poplatků proto krajský soud sice respektoval (viz bod 10 napadeného rozsudku), nicméně to ještě nezbavilo stěžovatelku povinnosti uhradit žalobcům náhradu právního zastoupení v odvolacím řízení, které navíc stěžovatelka (spolu s dalšími žalovanými) svým odvoláním vyvolala. Rovněž nelze přisvědčit námitkám stran počtu úkonů právní služby a v tomto ohledu své rozhodnutí krajský soud dostatečně odůvodnil a pro stručnost na něj proto Ústavní soud může odkázat (viz bod 12 napadeného rozsudku krajského soudu).

13. Závěrem je možné opětovně zdůraznit, že k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci zcela zjevně splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012,

sp. zn.

(N 70/65 SbNU 3)].

14. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozsudku krajského soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozsudkem porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu