Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3168/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vittvara, zastoupeného Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem Dolní Břežany, Nám. Na Sádkách 701, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, č. j. -528, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu (v rozsahu, v němž směřuje proti stěžovateli, když druhým žalovaným v daném řízení byla jiná fyzická osoba), neboť má za to, že jeho vydáním Nejvyšší soud porušil zejm. jeho právo na spravedlivý proces zaručené a násl. d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. -476, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2017, č. j. -408, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. , a věc vrátil Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, zejména pak spatřuje porušení svých práv - souhrnně řečeno - v tom, že žalobkyně učinila předmětem svého dovolání pouze právní otázky vztahující se k námitce promlčení, ač otázky promlčení byly podle interpretace rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ve vztahu ke stěžovateli, jak stěžovatel tato rozhodnutí chápe, bezpředmětné. Proto mělo být dovolání ve vztahu ke stěžovateli odmítnuto, neboť stěžovatele se netýkaly žalobkyní vymezené důvody dovolání.

4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

5. Ústavní stížnost dle písm. d) y představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatel nemůže před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem se totiž pouze zrušila předchozí rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu s tím, že řízení před soudy bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny eventuální námitky a teprve nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015,

sp. zn.

, usnesení ze dne 4. 1. 2017,

sp. zn.

, či usnesení ze dne 19. 6. 2017,

sp. zn.

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jen pro úplnost Ústavní soud dodává (srov. str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku městského soudu, který předcházel ústavní stížností napadenému rozsudku Nejvyššího soudu), že pro odůvodnění rozhodnutí městského soudu bylo posouzení otázky promlčení významné i ve vztahu ke stěžovateli, kdy ostatně sám stěžovatel se k otázce promlčení ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně aktivně vyjadřuje.

7. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod přípustnosti dle ustanovení , neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána - srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol. s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. (opak stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit rovněž nemůže [srov. podrobněji např. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2017]. Na nyní posuzovanou věc pak nedopadá ani stěžovatelem odkazované usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2018, neboť nyní Ústavní soud neodmítá ústavní stížnost proto, že by samotný stěžovatel nesprávně vymezil přípustnost dovolání.

8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení .

9. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. V daném případě ale taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti tak sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2018

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj