Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3185/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Zimlové, právně zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem Baťkovo náměstí 522/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. -174, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2018 č. j. -135 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 10. 2017 č. j. -100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv dle , , , a d (dále jen "Listina), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stručně řečeno, původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby podané spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Prostřednictvím této žaloby se žalobci domáhali, aby soud nahradil souhlasný projev vůle stěžovatelky (žalované) se zatížením dotčeného pozemku spočívajícím ve výstavbě kanalizační přípojky. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že soud vydává za stěžovatelku souhlas k takovému zatížení pozemku (výrok I), dále že řízení se co do částky 38 000 Kč zastavuje (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti výrokům I a III rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Odvolací soud žalobu podanou proti stěžovatelce zamítl (výrok I) a stanovil, že žalobci jsou povinni nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 800 Kč (výrok II).

3. Stěžovatelka přesto podala dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání uvedla, že "souhlasí s rozsudkem odvolacího soudu ve výroku I." (tedy se zamítnutím žaloby). Odvolacímu soudu ale současně vytýkala "nesprávné právní posouzení věci podle , ", a požadovala, aby Nejvyšší soud "právní posouzení výroku I dle [ ] změnil na právní posouzení dle [ ], nebo že se žaloba zamítá jako nevykonatelná". Zjednodušeně řečeno, stěžovatelka v dovolání na jedné straně vyslovila souhlas s výrokovou částí rozhodnutí krajského soudu, avšak na druhé straně se vymezila vůči odůvodnění rozhodnutí, v němž bylo mj. uvedeno, že v dané věci lze aplikovat , dle něhož mohou spoluvlastníci společné věci rozhodnout dvoutřetinovou většinou; tj. na rozdíl od situací spadajících pod není vyžadován souhlasu všech spoluvlastníků.

4. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že je odmítl pro nepřípustnost podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a stěžovatelce uložil povinnost nahradit každému ze čtyř žalobců náklady dovolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná a dovolání ve skutečnosti podala pouze proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Jelikož výslovně stanovuje, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, stěžovatelčino dovolání byl nucen odmítnout.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně chráněné právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, právo na majetek, právo na život, právo na ochranu zdraví a řada dalších práv. Konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje svévoli, libovůli, absenci řádného odůvodnění a jiné vady.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána zčásti včas (viz níže) oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

7. Stran otázky včasnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána včas pouze ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naopak ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a okresního soudu se jedná o návrh podaný po lhůtě ve smyslu . Na tomto místě je vhodné znova připomenout, že stěžovatelka podala dovolání, které bylo shledáno nepřípustným ex lege ve smyslu , jenž výslovně vylučuje možnost podat dovolání pouze proti odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud tudíž odmítl dovolání z důvodů nezávisejících na jeho uvážení ( a 4 ). Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, tedy bylo odvolání ke krajskému soudu. Z toho vyplývá, dnem rozhodným pro počátek běhu zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti byl den doručení rozsudku krajského soudu (9. 2. 2018) a lhůta marně uplynula dne 9. 4. 2018. Jelikož ústavní stížnost byla podána až dne 21. 9. 2018, je nezbytné na tuto část ústavní stížnosti nahlížet jako na opožděnou ( ).

8. Stran té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu , pročež je nezbytné odmítnout jej. Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a y). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti ( y) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud rovněž podotýká, že názor o závaznosti výroku rozhodnutí soudu (nikoli jeho odůvodnění) je dlouhodobě a takřka bezvýhradně akceptován judikaturou i doktrínou [viz např. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-673-9]. Tomu rovněž odpovídá právní úprava týkající se možnosti podat řádné a mimořádné opravné prostředky.

11. Ve světle těchto principů posuzoval Ústavní soud soulad napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s ústavně garantovaným právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle y a Úmluvy. Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší soud jakkoliv odchýlil od principů plynoucích z práva na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí vychází ze správných ustanovení , je srozumitelné, logické a - s ohledem na dotčenou problematiku a jednoznačnost právní úpravy - náležitě rozsáhlé (řádné), ačkoliv se svou délkou bezpochyby řadí mezi stručnější. Napadené rozhodnutí není ani výrazem svévole. O svévoli by se jednalo kupříkladu tehdy, pokud by Nejvyšší soud nerespektoval kogentní normu nebo by ji interpretoval způsobem, jenž popírá její podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. K takové situaci ovšem nedošlo.

12. Jelikož stěžovatelka nenabídla žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci stran porušení svých práv dle (právo na život), (právo na ochranu majetku), (právo na ochranu zdraví) a y (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) a nevylíčila žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že k porušení těchto práv mohlo skutečně dojít, Ústavní soud považuje ústavní stížnost i v tomto rozsahu za zjevně neopodstatněnou.

13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro opožděnost podle a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu