Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2656/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Martina Špaňára a MUDr. Ivy Špaňárové, zastoupených JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018 č. j. -297, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnického práva.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 20. 2. 2017 č. j. -169 zamítl žalobu Terezy Chalupníkové proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, kterou se domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 142 m2 v k. ú. Kunratice, tak jak je vyznačeno na geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Jiřím Loulou, potvrzeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "předmětný pozemek"). Stěžovatelé v řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného. K odvolání žalobkyně městský soud změnil rozsudek obvodního soudu a určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku a žalovaného a vedlejší účastníky zavázal povinností zaplatit jí společně nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17 750 Kč a před odvolacím soudem 10 600 Kč. Podle městského soudu byl předmětný pozemek původně součástí pozemku par. č. X2, k. ú. Kunratice, jehož vlastníkem byla paní Amálie Daňková. Ta kupní smlouvou z ledna 1990 převedla na československý stát část pozemku p. č. X2 a zbylou část převedla kupní smlouvou z listopadu 2002 na žalobkyni; součástí v pořadí první kupní smlouvy nebyl geometrický plán a nebylo na něj ani odkazováno. Městský soud z důvodů vyložených v odůvodnění rozsudku posoudil v pořadí první kupní smlouvu jako neurčitou, a tudíž absolutně neplatnou, což ho vedlo k závěru, že Amálie Daňková vlastnické právo k prodané části pozemku nikdy nepozbyla a byla jeho vlastníkem i v době uzavření kupní smlouvy s žalobkyní. Žalobkyně nabyla celý pozemek p. č. X2 k. ú. Kunratice a stala se vlastnicí i pozemku, který byl předmětem soudního sporu.

II.

Argumentace stěžovatelů

V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali průběh a výsledky řízení před soudy obou stupňů a tvrdili nesprávné právní posouzení věci. Argumentovali ve prospěch žalovaného s poukazem na nabytí předmětného pozemku v lednu 2003 v souladu se , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Uvedli, že v době nabytí předmětného pozemku byla Česká republika již deset let zapsána jako jeho vlastník v tehdejší Evidenci nemovitostí a její vlastnické právo nebylo zpochybňováno. Stalo se tak teprve v okamžiku, kdy se stěžovatelé stali vlastníky pozemku p. č. X3 k. ú. Kunratice a začali řešit přístup ke svému pozemku. Stěžovatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu, podle které má být poskytnuta ochrana tomu, kdo učinil určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, resp. tomu, kdo nabyl vlastnické právo v dobré víře případně i od nevlastníka. Podle stěžovatelů městský soud postupoval formálním způsobem, pokud se zaměřil pouze na platnost smlouvy uzavřené před 28 lety, aniž by zvažoval širší okolnosti případu či důsledky, které svým rozhodnutím vyvolá - zásadním způsobem omezí stěžovatelům nakládání a užívání jejich pozemku. Při střetu principu ochrany vlastnictví žalobkyně, principu ochrany dobré víry žalovaného a principu ochrany vlastnictví stěžovatelů proto měly soudy volit takové řešení, které by bylo slučitelné s obecnou představou spravedlnosti a nepředstavovalo fatální zásah do jejich vlastnického práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně právně zastoupenými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Ústavní soud tomuto pojmu přikládá autonomní význam a striktně se neomezuje na definici "účastníka řízení" podávanou příslušnými procesními předpisy (srov. s komentářem, kolektiv autorů, ASPI a. s., 2007, str. 329, odst. 30.). Z jeho rozhodovací praxe vyplývá, že aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti přiznává i vedlejšímu účastníku, neboť zákonodárce v nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat, oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele [srov. nález ze dne 26. 4. 2005

sp. zn.

(N 93/37 SbNU 269), usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 8. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 6. 2016 (U 7/81 SbNU 957) a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť k podání dovolání nebyli aktivně legitimováni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2004, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2015).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří v řízení před civilními soudy vystupovali jako vedlejší účastníci, Ústavní soud již dříve připomněl, že vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení. Na tomto základě dovodil, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že předmětem daného občanskoprávního řízení nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle y. V tomto směru považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ratione materiae (srov. usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2015, usnesení

sp. zn.

). Shodně tomu tak je i v posuzované věci.

K povinnosti uložené městským soudem v náhradově nákladovém výroku stěžovatelé neargumentovali, nicméně podle hodnocení Ústavního soudu šlo o postup soudu zákonem předpokládaný, náhradově nákladový výrok korespondoval s rozhodnutím ve věci samé, opíral se o příslušná zákonná ustanovení ( , ,2 ) a byl přiměřeným způsobem odůvodněný.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu