Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2683/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Šaitara, zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem, sídlem Pod Štandlem 2218, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2018 č. j. -272, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2018 č. j. -247, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen " ") a porušení y domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 23. 8. 2017 č. j. -167, vydanému v řízení o zaplacení částky 18 180 534 Kč s postižními právy ze směnky. Jeho žádosti krajský soud nevyhověl s odůvodněním, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal své osobní, majetkové a výdělkové poměry. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil. I podle vrchního soudu porovnáním vyplněného prohlášení o majetkových poměrech stěžovatele s objektivně získanými listinami o jeho majetkové situaci vyplynulo, že stěžovatel zamlčel majetek větší hodnoty a je tedy zcela nepravdivé jeho tvrzení, že "řádně popsal a doložil svou majetkovou situaci". Vzhledem k nedostatečně tvrzeným poměrům a nepravdivým tvrzením v prohlášení vrchní soud vyzval stěžovatele k poskytnutí dalších informací o jeho majetkových poměrech a jejich doložení. Po jejich obdržení je vrchní soud hodnotil jako nedostatečné a též jako nepravdivé, navíc v příkrém rozporu i s tím, co stěžovatel sám soudu sdělil. Vrchní soud se proto ztotožnil s posouzením krajského soudu v tom, že stěžovatel neprokázal, že by u něho byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a to ani zčásti, neboť své poměry tvrdil neúplným a zcela nevěrohodným způsobem.

II.

Argumentace stěžovatele

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že uvedl veškeré informace o svém majetku pravdivě, a nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro jeho údajnou nevěrohodnost označil za přepjatý formalismus. Vrchnímu soudu muselo být známo, že stěžovatel nemá žádný nemovitý majetek, který by případně mohl zastavit, a proto jeho rozhodnutí vnímá tak, že soudu nešlo o ochranu oprávněných zájmů účastníka řízení, ale o to, aby byl povinen zaplatit státu částku, která je zcela nad jeho majetkové možnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Při přezkumu rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 4. 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2013 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení y výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace , jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při zjištění stop svévole např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález

sp. zn.

ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.

V posuzovaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení , které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo zřejmé, že předmětem jejich posouzení byly majetkové poměry stěžovatele, kterého za tím účelem (opakovaně) vyzvaly k doložení a prokázání skutečností, které by oprávněnost jeho požadavku odůvodnily. I přes doložení listin v odůvodnění soudních rozhodnutí blíže konkretizovaných, krajský soud mimo jiné zjistil, že stěžovatel část svého majetku zatajil, neboť neuvedl, že vlastní osobní automobily OPEL KADETT kombi a Škoda Octavia a obytný přívěs, vrchní soud po vyhodnocení předložených listin dospěl k závěru, že prokázání poměrů je nevěrohodné, neboť stěžovatel tvrdil odvolacímu soudu informace, které byly v rozporu, s tím, co soudu již sám sdělil, resp. k některým tvrzením žádný doklad nedoložil.

Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že veškeré informace o svém majetku uvedl pravdivě, neboť z obsahu napadených usnesení je zřejmé, že tomu tak nebylo; v podrobnostech lze odkázat na usnesení vrchního soudu v odst. 9 - 11 s tím, že důvody zde uvedené netřeba na tomto místě podrobněji rekapitulovat, lze jen dodat, že relevantní protiargumenty stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.

Ústavní soud též nepovažoval napadená rozhodnutí za přepjatě formální. Závěr o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele o poměrech, jež měly být rozhodné pro posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, resp. o neprokázání skutečné majetkové situace, je závěrem odůvodňujícím nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro nesplnění jedné z podmínek stanovených v , navíc jde o závěr opírající se o příslušnou zákonnou normu přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodněný a nevykazující žádné známky extrémního rozporu s učiněnými zjištěními.

Jakkoliv tedy stěžovatel může pociťovat neosvobození od soudních poplatků za nepříznivý dopad do svého procesního postavení, nebylo možné považovat napadená rozhodnutí za způsobilá založit zásah Ústavního soudu, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu byly v posuzované věci dodrženy. Skutečnost, že stěžovatel se soudními rozhodnutími nesouhlasí, nečiní z věci záležitost ústavně právního charakteru.

K tvrzenému porušení y Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení samostatně nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu