Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1408/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Harangozza, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. -51 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2017 č. j. -251, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti Západočeské univerzity v Plzni, se sídlem v Plzni, Univerzitní 2732/8, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2018 se JUDr. Jan Harangozzo (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve správním soudnictví, bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 4 d (dále též jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), ve spojení s y a y, a aby tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 12. 5. 2011 rozhodnutím zn. R-585-10 Západočeská univerzita v Plzni (dále jen "žalovaná") zrušila postupem podle , , vysokoškolský diplom č. ZČU*016858 ze dne 23. srpna 2005, včetně dodatku k diplomu, kterým bylo žalobci osvědčeno řádné ukončení studia v magisterském studijním programu M6805 Právo a právní věda, ve studijním oboru 6805T003 Právo na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni a získání akademického titulu "magistr". Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vysokoškolský diplom byl vydán v rozporu s , , , a , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).

Dne 18. 1. 2017 rozsudkem č. j. -251 Krajský soud v Plzni ze dne (dále jen "správní soud") - poté, co jeho dřívější zrušující rozsudek ze dne 29. 5. 2015 č. j. -194 ke kasační stížnosti žalované zrušil Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. , kterou se žalobce proti žalované domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2011 zn. R-585-10. Žalobce napadené rozhodnutí žalované považoval za nezákonné a žalobní námitky vymezil v sedmi bodech. Správní soud po novém posouzení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a podrobně se vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami žalobce.

Dne 21. 2. 2018 rozsudkem č. j. -51 kasační soud zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. -251 jako nedůvodnou.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že "vydáním stížností napadeného rozhodnutí byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, a sice právu na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 4 d, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň, že ve vztahu k jeho věci došlo i k narušení principu právní jistoty jako základního atributu právního státu ve smyslu y ČR." Toto své obecné tvrzení stěžovatel nedoplnil jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací. Stěžovatel obsáhle poukázal na princip právní jistoty a jeho obsah zahrnující též princip předvídatelnosti práva. Vyjádřil názor, že průlom do principu právní jistoty by v praxi znamenal nebezpečný precedens aplikovatelný na osvědčení vydaná v nedávné době, "ale i osvědčení či sdělení vydaná historicky." Dále stěžovatel namítl, že pro zrušení jeho osvědčení nebylo dostatek podkladů, což není jeho vina a nemůže mu jít k tíži. Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho "případě se objevují prvky jak extrémní aplikace jednoduchého práva, tak i spíše než přepjatého jako jaksi účelově ohnutého formalismu. Takový postup považuje stěžovatel za v právním státě zcela nepřípustný."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se především dovolával práva na spravedlivý proces dle y a Úmluvy, přičemž porušení citovaných článků zřejmě spatřoval v právním posouzení jeho věci správním soudem a kasačním soudem, s nímž nesouhlasil.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci, resp. k polemice s právním posouzením věci stěžovatele obecnými soudy, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Jinak řečeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci obecnými soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné u či Úmluvou. Ústavní soud nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle a násl. y resp. Úmluvy rozhodnutí obecných soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V posuzované věci správní soud i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní resp. stížnostní body obsažené v žalobě a kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v řízení, v němž byl stěžovatel právně zastoupen a mohl realizovat svá procesní práva. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem v rozhodnutích o jeho správní žalobě resp. o kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zaručeného v a násl. y resp. Úmluvy.

K tvrzení o porušení principu právní jistoty zrušením pravomocného vysokoškolského diplomu Ústavní soud připomíná, že právní jistota, která je jedním ze základních prvků právního státu, předpokládá respekt k principu res iudicata, to je k principu konečnosti rozhodnutí, a vyžaduje mezi jiným, aby v případech, kdy orgány veřejné moci s konečnou platností rozhodly věc, jejich rozhodnutí nebylo zpochybňováno. Tento princip požaduje, aby žádná ze stran nebyla oprávněna žádat znovuotevření řízení toliko za účelem jejího opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci. Pravomoc orgánů veřejné moci rušit nebo měnit závazná a vykonatelná rozhodnutí by měla být vykonávána pro opravu podstatných nedostatků. Samotná možnost dvojího posouzení však není důvodem pro opětovné posouzení. Odklony od tohoto principu jsou ospravedlněny jen v případě nezbytnosti pro okolnosti podstatného a přesvědčivého charakteru.

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda v daném případě zrušení pravomocného vysokoškolského diplomu bylo ospravedlněno okolnostmi a zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a potřebou veřejnosti zajistit řádné fungování vysokých škol v souladu se zákonem o vysokých školách. Dospěl k závěru, že tato otázka byla náležitě a v souladu s ústavněprávními požadavky zodpovězena již obecnými soudy. Z důvodu stručnosti odkazuje Ústavní soud na výstižné konstatování obsažené v bodech 2 a 3 odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu.

"[2] V řízení bylo prokázáno, že celková doba magisterského studia žalobce činila pouhé dva měsíce a dva dny (od 10. 6. 2005 do 23. 8. 2005). Dobu trvání studia žalovaná považovala za nejtěžší věcnou vadu, která vyvrátila dobrou víru žalobce v to, že studoval řádně. Studium žalobce probíhalo od počátku nestandardním způsobem. Žalobce byl přijat ke studiu mimo běžné přijímací řízení, a to rozhodnutím děkana JUDr. Milana Kindla, CSc., jímž byl zařazen do 5. ročníku studia a na základě "potvrzení o vykonaných zkouškách" mu byly uznány všechny zkoušky z předchozího studia. Z rozhodnutí děkana však nejsou zřejmé konkrétní informace o předchozích studiích a potvrzení o vykonaných zkouškách není založeno ve spise. Žádost o přijetí ke studiu ze dne 4. 2. 2004 odkazovala pouze na "naše osobní jednání ". Plnění studijních povinností žalovaná vyhodnotila jako zcela nedostatečné, neboť žalobce nezískal žádný zápočet a nesložil žádnou postupovou zkoušku. I tato skutečnost svědčí o nedostatku dobré víry žalobce. Tvrzení o splnění studijních povinností na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě žalovaná označila za křivé, neboť bylo v průběhu dokazování jednoznačně vyvráceno.

[3] Dále žalovaná poukázala na to, že podle protokolu o státní závěrečné zkoušce žalobce složil během jednoho měsíce státní souborné zkoušky ze všech předmětů, které se běžně skládají v průběhu celého pětiletého studia. Pochybnosti o úspěšném složení těchto zkoušek vyvolávají také skutečnosti, že v protokolu uvedené termíny zkoušek neodpovídají oficiálně vypsaným termínům a existuje důvodné podezření, že podpisy členů zkušební komise, kteří nejsou nikde čitelně uvedeni, jsou přinejmenším u první státní souborné zkoušky padělané. V univerzitní knihovně dále chybí diplomová práce žalobce. Byť byla tato práce nalezena v trestním spisu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, přetrvávají značné pochybnosti o její řádné obhajobě v důsledku absence oponentních posudků a protokolárních záznamů."

Z výše uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k podmínkám získání vysokoškolského diplomu stěžovatelem byly dány okolnosti podstatného a přesvědčivého charakteru, odůvodňující postup správního orgánu podle , při zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmem stěžovatele na stabilitě a neměnnosti jím získaného osvědčení na jedné straně, a obecným zájmem na řádném fungování vysokých škol souladným se zákonem o vysokých školách, zahrnujícím i požadavek zákonnosti orgány veřejné moci vydaných osvědčení, na straně druhé.

Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu