Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3010/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Rysa, zastoupeného Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem Dlouhá 176/11, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2018 č. j. -577, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se odmítají.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) ústavního ,y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Má totiž za to, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v , a y, a 3, a d (dále jen ""). Konečně stěžovatel také spolu s ústavní stížností podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

2. Nyní projednávaná ústavní stížnost má svůj původ v dlouhotrvajícím řízení, jehož celý průběh zde není nezbytné reprodukovat. Podle názoru Ústavního soudu jsou pro posouzení stížnosti rozhodné především následující skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. -530 změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 2. 2011 č. j. -264 tak, že uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 9 720 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbývající části (co do částky 176 977 Kč) zamítavý výrok okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přitom využil moderačního práva dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ve sporu byl totiž sice převážně úspěšný žalovaný (jeho neúspěch byl pouze nepatrný) a podle tak měl nárok na náhradu nákladů řízení, to by však podle krajského soudu neodpovídalo spravedlivému uspořádání poměrů účastníků. Krajský soud měl totiž za to, že neúspěch stěžovatele v řízení zapříčinilo neunesení důkazního břemene ohledně rozsahu jím provedených prací, avšak zároveň nelze vyloučit, že stěžovatel skutečně provedl práce ve větším rozsahu, než se mu podařilo prokázat. Důvodem zjišťování rozsahu a hodnoty provedených prací přitom byla neplatnost mandátní smlouvy, kterou zapříčinil žalovaný. Krajský soud měl tudíž za to, že by bylo nespravedlivé, aby za situace, kdy by žalobce při předpokládaném řádném průběhu vztahu účastníků nemusel rozsah prací dokládat, stíhala stěžovatele povinnost k náhradě nákladů řízení.

3. Rozhodnutí krajského soudu napadl dovoláním jak stěžovatel, tak žalovaný. Nejvyšší soud o nich rozhodl svým usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. -570. Dovolání stěžovatele přitom v části směřující proti výroku I. rozhodnutí krajského soudu odmítl jako subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. V části, v níž dovolání stěžovatele směřovalo proti výroku II. rozsudku krajského soudu, jej pak Nejvyšší soud odmítl, neboť trpělo vadou, pro níž nebylo možné v řízení pokračovat. Nebylo z něj totiž patrno, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Dovolání žalovaného naopak Nejvyšší soud vyhověl a rozsudek krajského soudu ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nákladový výrok totiž shledal nesrozumitelným, neboť důvodem neúspěchu stěžovatele bylo neunesení důkazního břemene. Stěžovateli se totiž i přes opakované poučení o potřebě označit důkazy o provedení prací a činností, jejichž zaplacení se domáhal, podařilo prokázat jejich provedení jen v omezeném rozsahu (v hodnotě 9 720 Kč z celkově uplatněných 302 200 Kč). Krajský soud však zároveň konstatoval, že nelze vyloučit jiný (větší) rozsah prací provedených žalobcem. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému nelze odůvodnit tím, že důvody neplatnosti mandátní smlouvy leží na straně žalovaného, byla-li smlouva neplatná absolutně. Nejvyšší soud se přitom odkázal na svou konstantní judikaturu a konstatoval, že v takovémto případě nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby nesl náklady, které vynaložil na účelné bránění svého práva za situace, kdy stěžovatel setrvával na svém nesprávném názoru o existenci svého nároku, který i po opakovaném poučení soudem v převážném rozsahu nedoložil. V takovém případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému.

4. Krajský soud pak opětovně věc projednal a rozhodl svým ústavní stížností napadeným usnesením tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému 336 071 Kč na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Vyšel přitom z toho, že neúspěch žalovaného byl pouze nepatrný ( ). S ohledem na celkovou výši nákladů řízení, kterou stanovil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se krajský soud zabýval též tím, zda tato není disproporční ve vztahu k předmětu sporu a průběhu řízení. Shrnul přitom průběh řízení a také to, jak se v průběhu času měnil předmět řízení. Konstatoval přitom, že stěžovatel se v průběhu řízení domáhal následujících nároků: určení neplatnosti výpovědi mezi účastníky uzavřené mandátní smlouvy, zaplacení částky 235 822 Kč představující ušlý zisk a zaplacení částky 302 200 Kč představující bezdůvodné obohacení. Jednalo se přitom o věc po skutkové stránce velmi složitou, která si tím pádem vyžádala vysoký počet úkonů právní služby ze strany zástupkyně žalovaného, které však zároveň bylo třeba vykonat a není na ně možno hledět jako na neúčelné, časově či věcně nenáročné. Krajský soud tak uzavřel, že ačkoli je výše nákladů řízení vysoká, odpovídá jak předmětu sporu, tak průběhu řízení.

5. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu nyní stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž především namítá, že v řízení v prvním stupni rozhodoval soud, který k tomu nebyl příslušný, a že za žalovaného jednaly v řízení osoby, které k tomu nebyly oprávněny, resp. jejich oprávnění k zastupování nebylo doloženo. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud "ve svém rozsudku č. j. -530 přiznal možnost dovolání do výroku o nákladech řízení. Usnesení[m] č. j. -577 zamítl tentýž [k]rajský soud podání dovolání", čímž došlo k porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení dle y. Porušení y obecnými soudy pak stěžovatel dovozuje z toho, že "nárok na požadovanou náhradu škody zamítly, ačkoliv žalovaná strana sama a výhradně způsobila neplatnost právního stavu (mandátní smlouva)." Obecné soudy měly dále porušit právo stěžovatele na přiměřenou délku řízení dle y, neboť řízení před soudy všech stupňů trvalo celkem více než 24 let. Konečně, stěžovatel je toho názoru, že postoupením soudního spisu okresním soudem, aniž by o tom byl náležitě informován, představuje porušení jeho práva na zákonného soudce dle y.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoli. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v civilním soudním řízení. Ve své podstatě představuje polemiku stěžovatele se závěry, k nimž dospěly obecné soudy v rámci řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument vůči napadenému rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jeho námitky ve své podstatě směřují proti správnosti meritorního rozhodnutí věci a dalším (pouze) tvrzeným vadám řízení před obecnými soudy, avšak žádná z nich nerozporuje ústavnost napadeného rozhodnutí. Tyto námitky byly navíc již opakovaně předmětem přezkumu jak obecných soudů (viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. -570), tak Ústavního soudu (viz usnesení

sp. zn.

dne 14. 6. 2013 a

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2018).

9. Ústavní soud nicméně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a konstatuje, že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud krajskému soudu cokoli vytknout. Pokud stěžovatel tvrdí, že krajský soud svým ústavní stížností napadeným usnesením "zamítl jeho dovolání", tak v tomto směru není tvrzení stěžovatele pravdivé. Stěžovatel měl pravděpodobně na mysli poučení, které se mu od krajského soudu dostalo o tom, že proti napadenému usnesení není přípustné dovolání. Zde jde však jen o reflexi novelizace ustanovení , provedené , jímž byl do předmětného ustanovení nově zakotven důvod nepřípustnosti dovolání pod písm. h) týkající se výroků o nákladech řízení. V tomto směru tedy neobstojí ani námitka stran porušení principu rovnosti účastníků řízení.

10. Konečně pokud jde o námitku stěžovatele, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, čímž došlo k porušení práva stěžovatele dle y, tak Ústavní soud podotýká, že v tomto směru nemůže zasáhnout, aniž by stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně tohoto práva poskytuje [zejména dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud tedy nemůže nikterak předjímat rozhodnutí orgánů příslušných k rozhodování o těchto nárocích. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná ( ).

11. Vzhledem k výše uvedenému tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl zčásti dle jako návrh nepřípustný a zčásti dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož nebylo možné ústavní stížnost věcně projednat, Ústavní soud odmítl též návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu