Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1126/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Krčka, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -429 ze dne 8. 1. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v d (dále jen ""), jakož i a y.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím po žalovaném, Moravském zemském muzeu se sídlem v Brně, žádal zaplacení částky 522 128 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy jako nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2006. Obecné soudy v dané věci rozhodovaly opakovaně, přičemž ve výsledku nárok stěžovatele shledaly důvodným celkem co do částky 167 616 Kč s příslušenstvím.

O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo pak rozhodnuto ve výroku V. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -410 ze dne 14. 7. 2017, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 62 353,40 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že v řízení měl převážný úspěch žalovaný (z 67,90 % předmětu řízení, zatímco stěžovatel jen v rozsahu 32,10 %), a proto mu v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), náleží právo na náhradu 35,80 % účelně vynaložených nákladů. S ohledem na nepříznivé majetkové poměry stěžovatele nalézací soud zvažoval i aplikaci ustanovení , k níž se, po zohlednění okolností sporu a jeho průběhu, nakonec nepřiklonil.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. -429 ze dne 8. 1. 2018 rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku V. potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil. V ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že krajský soud měl v posuzované věci aplikovat ustanovení , resp. ustanovení , podle něhož lze přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch jen částečný, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Stěžovatel jednak považoval za absurdní, aby platil náklady řízení žalovanému, jenž porušil zákon a neplatně s ním rozvázal pracovní poměr, proti čemuž byl stěžovatel nucen se soudně bránit. Dále nebylo možno přehlédnout, že v předmětném řízení byl úspěšný co do základu nároku, jelikož náhrady mzdy se domohl. Pokud neuspěl v celém žalobním žádání, stalo se tak v důsledku okolností na něm nezávislých. Do konečného výsledku řízení se jmenovitě promítly závěry znaleckého posudku a žádost zaměstnavatele dle o moderaci náhrady mzdy za období delší než 6 měsíců, které bylo ze strany soudu vyhověno. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že zejména okolnost, zda soud přistoupí k využití moderačního práva dle , v jakém rozsahu a k jakým skutečnostem přitom přihlédne, nemohl před podáním žaloby předvídat, neboť toto záviselo zcela na úvaze soudu. Opačný názor odvolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozhodnutí, označil stěžovatel za nesprávný a odporující zákonu. Dle jeho náhledu se jedná o srovnatelnou situaci jako v případě rozhodování o náhradě nemajetkové újmy, kde soud výši nároku určuje úvahou ve smyslu , na což z hlediska nákladů řízení pamatuje právě ustanovení Stěžovatel v tomto ohledu poukázal rovněž na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 a

sp. zn.

ze dne 13. 1. 2005, z nichž vyplývá, že nelze při stanovení nákladů řízení pouze formálně a mechanicky poměřovat úspěšnost účastníků ve sporu, nýbrž je třeba věc posuzovat v širších souvislostech. Dle stěžovatele postupoval krajský soud v tomto případě nejen v rozporu s platnou právní úpravou, ale i se zmiňovanou judikaturou, čímž mu odepřel právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah přiloženého listinného materiálu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu spočívá v kritice obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této oblasti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189),

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či

sp. zn.

ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.

Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Jak si ověřil, krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval, v rámci čehož také zcela logicky a srozumitelně vysvětlil, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele vážícím se k možné aplikaci ustanovení , resp. ustanovení Odmítl přitom tvrzení stěžovatele, že užití moderace dle je závislé na úvaze soudu. Upozornil, že povinnost k náhradě mzdy může být přiměřeně snížena toliko za splnění podmínek stanovených v citovaném ustanovení, v souladu s nímž soud přihlíží zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Jedná se o skutečnosti spočívající výhradně na straně zaměstnance. Dle krajského soudu záleželo tedy na stěžovateli (zaměstnanci), zda znalý svých poměrů, bude požadovat náhradu mzdy v plné výši a spoléhat na to, že se žalovaný účastník v řízení nebude bránit, či zda bude požadovat jen takovou náhradu mzdy, aby se při procesní aktivitě žalovaného nevystavil možnosti částečného neúspěchu ve věci. Výše uvedeným závěrům, jež jsou zevrubně rozvedeny v napadeném usnesení krajského soudu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepřísluší mu je proto ani jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatel s argumenty odvolacího soudu neztotožňuje, není způsobilý založit porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Za daných okolností Ústavní soud postupoval dle a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu