Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3140/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele ROBSTAV stavby k. s., se sídlem Na Stínadlech 495, Písek, zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem, se sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 č. j. -36 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2018 č. j. -49 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v a 3 a d (dále jen "").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen "inspekce") zahájila dne 4. 4. 2014 kontrolu v obci Tymákov na pozemcích ve vlastnictví komanditisty stěžovatelky na základě podnětu Městského úřadu Starý Plzenec, odboru výstavby, podle něhož se v předmětné lokalitě pravděpodobně nacházela nepovolená skládka odpadního materiálu a výkopové zeminy. Dne 7. 5. 2014 inspekce zahájila v této souvislosti kontrolu u stěžovatelky. Příkazem ze dne 17. 12. 2014 inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 100.000 Kč za správní delikt podle , o kontrole (kontrolní řád), kterého se žalobkyně dopustila tím, že nesplnila povinnost kontrolované osoby podle kontrolního řádu vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost, neboť neposkytla inspekci požadované doklady a informace. Příkazem ze dne 9. 3. 2015 inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 350.000 Kč za správní delikt podle , o kontrole (kontrolní řád), neboť stěžovatelka inspekci požadované doklady a informace stále neposkytla. Správní delikt byl vymezen jako neposkytnutí součinnosti v období od 20. 12. 2014 do převzetí tohoto příkazu. Stěžovatelka podala dne 17. 3. 2015 proti příkazu odpor. Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2015 č. j. ČIŽP/43/OOH/SR02/1408438.004/15/ZLP inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 350.000 Kč za delikt vymezený shodně jako v příkazu ze dne 9. 3. 2015.

3. Obecné soudy v napadených rozhodnutích odkázaly na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -35 ze dne 25. 5. 2018, který se vztahoval k přezkumu první z obou popsaných pokut (tento rozsudek byl stěžovateli doručen 13. 6. 2018 a stěžovatel jej podle zjištění Ústavního soudu nenapadl ústavní stížností). V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud potvrdil, že stěžovatelka neposkytla dostatečnou součinnost při kontrole prováděné inspekcí vztahující se k nakládání s odpady v lokalitě I. a II. v obci Tymákov, a dopustila se tak správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. V rámci kontroly poskytla jen povšechné informace a z požadovaných dokumentů předložila pouze průběžnou evidenci nakládání s odpady za rok 2014 v provozovně v Jízdecké ulici v Plzni. Na výzvy k předložení dokumentů sice částečně reagovala, ale současně vždy žádala o další upřesnění, jaké informace či dokumenty má poskytnout, a to za situace, kdy bylo z výzev inspekce zřejmé, co od stěžovatelky požadovala. Namísto toho, aby stěžovatelka poskytla součinnost a předložila požadované dokumenty, resp. sdělila požadované informace, takřka výlučně se vyjádřila jen formálně, aniž by její sdělení měla jakoukoliv větší informační hodnotu. Také ve vztahu k námitce, že v rámci kontroly nelze požadovat, aby se kontrolovaný subjekt udal, Nejvyšší správní soud odkázal na svůj předchozí rozsudek č. j. -35. Inspekce primárně vyzvala stěžovatelku k předložení dokumentů, jejichž vedení ji ukládá zákon o odpadech. V takové souvislosti nelze z povahy věci hovořit o porušení zákazu sebeobviňování, neboť samotné předložení dokumentů, které musela stěžovatelka vést na základě zákona, nemůže vést k obvinění sebe samého. Inspekce požadovala zejména předložení písemných smluv či písemné zachycení ústních dohod spojených s nakládáním s odpady. Jinými slovy, inspekce požadovala pouze sdělení, kdo a na základě jakého právního titulu s odpady pocházejícími z provozoven stěžovatelky nakládal. Podle Nejvyššího správního soudu jen na základě předložení takovýchto smluv nelze učinit okamžitý závěr o odpovědnosti stěžovatelky či jiné osoby za správní delikt. Inspekce proto neporušila zákaz sebeobviňovaní. V této souvislosti soud lze odkázat také např. na rozsudek ze dne 15. 12. 2016 č. j. -39, podle něhož "zákaz sebeobviňování je vykládán jako součást práva na spravedlivý proces plynoucí z Úmluvy z y. Ač obě ustanovení zaručující právo na spravedlivý proces hovoří o ochraně v trestním řízení, je pravdou, že se v důsledku dlouhodobé konstantní judikatury vztahují na veškerá řízení trestněprávní povahy, tj. i na správní trestání. [...] Městský soud [...] citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. -52, [...] že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předloženéy či význam, který jim správní orgán přiznal. [...] Nejvyšší správní soud tak je názoru, že povinnost provozovatele vysílání předložit Radě na její výzvu záznam odvysílaného pořadu je poskytnutím součinnosti předložením existujícího dokumentu a není v rozporu se zákazem sebeobvinění. Opačný názor by znamenal eliminaci kontrolní činnosti orgány veřejné moci."

4. Stěžovatel ve své stížnosti zopakoval svou argumentaci z kasační stížnosti a uvedl, že nepopírá, že jeho odpovědi byly strohé, nicméně odpovídaly na otázky inspekce. Podstata ústavní stížnosti podle něj spočívá v tom, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby se sám udával ze spáchání trestného činu, v tomto případě správního deliktu, orgánům činným v trestním řízení, v tomto případě správnímu orgánu. Stěžovatel má dále za to, že mu nebyla poskytnuta soudní ochrana jeho základních práv a svobod. Správní orgány požadovaly po stěžovateli sdělení informací nad rámec svých zákonných oprávnění, a ukládáním sankcí nutily stěžovatele k tomu, aby jim sdělil informace, které mohou ve svém důsledku vést k jeho "samoudání". Stěžovatel je toho názoru, že v souladu s d neměl být stěžovatel donucován k výpovědi.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty, které již přesvědčivě vyvrátil Nejvyšší správní soud. Výklad Nejvyššího správního soudu tak, jak jej provedl v napadeném rozhodnutí či případně ve výše citovaném rozhodnutí č. j. -39 (proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2017), podle Ústavního soudu z pohledu požadavků ochrany základních práv a svobod obstojí.

9. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu