Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1834/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BIO SYSTÉM, s. r. o., sídlem Lobezská 2719/15a, Plzeň, zastoupené JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou, sídlem Pod Jezerem 415/2, Plzeň, proti části I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. -450 a , za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Oty Malého, a 2) obchodní společnosti UNILEASING, a. s., sídlem Randova 214, Klatovy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti části výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, která se týká náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle a d (dále jen " "), právo na rovnost účastníků řízení podle y, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 14. 2. 2018 č. j. -450 a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2017 č. j. -393 v bodu I (ve věci samé), jímž byla vedlejšímu účastníkovi řízení 1) [žalovanému] uložena povinnost zaplatit stěžovatelce [žalobkyni a)] částku ve výši 187 600 Kč z titulu náhrady škody v souvislosti s vadným dodáním nákladního vozidla vedlejším účastníkem řízení 1) [pozn. výrokem krajského soudu pod bodem II byla žaloba stěžovatelky co do výše 237 585 Kč zamítnuta, avšak proti tomuto výroku žádné odvolání nesměřovalo]. Vrchní soud dále rovněž výrokem I. změnil rozsudek krajského soudu mj. v bodu IV tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 1) na náhradu nákladů řízení částku 73 873,17 Kč, a v bodu VI tak, že stěžovatelka a vedlejší účastnice řízení 2) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně českému státu na náhradu nákladů řízení částku 456,82 Kč. Vrchní soud vyšel při rozhodování o náhradě nákladů řízení z toho, že stěžovatelka byla úspěšná pouze zčásti, a to co do částky 187 600 Kč, a neúspěšná pak co do částky 352 346,19 Kč (pozn. stěžovatelka původně v žalobě požadovala částku 539 946,19 Kč, kterou později omezila na částku 425 185 Kč, o níž následně rozhodoval i krajský soud), pročež bylo třeba s ohledem na zásadu úspěchu ve věci [srov. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] rozhodnout ve prospěch úspěšnějšího vedlejšího účastníka řízení 1). Ten byl úspěšný v 65,26 % a neúspěšný ve 34,74 %, a proto mu bylo přiznáno po odečtu neúspěchu od úspěchu 30,52 % účelně vynaložených nákladů. Vrchní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal potřebu aplikace , podle něhož platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Vrchní soud dovodil, že byť byla znaleckým posudkem stanovena hodnota vozidla a soud k této hodnotě přihlédl, nebylo možno uzavřít, že by výše slevy na znaleckém posudku závisela; současně ovšem nezávisela ani na úvaze krajského soudu, neboť ten vycházel z prodejní ceny vozidla a nešlo tak o případ, kdy by výši slevy bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či vůbec.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí toliko proti výroku o nákladech řízení a vrchnímu soudu vytýká, že jestliže aplikoval , postupoval v rozporu s interpretační zásadou obsaženou v y (dále jen " "), jakož i s právem na soudní ochranu, přičemž napadené rozhodnutí má svoje přesahy i do práva na ochranu vlastnictví a rovněž lze v něm vysledovat porušení principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na to, že je nesporné, že vedlejší účastník řízení 1) dodal vadné vozidlo, které bylo nezpůsobilé silničního provozu a že je viníkem toho, že svoje nároky musela uplatňovat v soudním řízení. Vyslovuje přesvědčení, že byť jí bylo přiznáno méně, než žalobou požadovala, je třeba ji s ohledem na všechny okolnosti považovat za vítěze ve sporu. Za dané situace vnímá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jako zásah do jejího vlastnického práva, neboť jí v důsledku dodání vadného vozidla spolu se započtením nákladů, které je povinna hradit vedlejšímu účastníkovi 1), vznikla ekonomická ztráta přinejmenším ve výši 300 000 Kč. Stěžovatelka rovněž namítá, že vrchním soudem uložená povinnost hradit náklady řízení neúspěšné straně vykazuje znaky extrémně nerovného přístupu k účastníkům řízení. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že rozhodnutí o nákladech řízení záviselo na znaleckém posudku (který byl určující pro stanovení prodejní ceny), a proto aplikace byla zcela namístě. Nepostupoval-li již vrchní soud podle , měl alespoň využít možnosti zohlednit okolnosti případu a pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

nebo ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

(všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].

8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

). Problematika náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.

9. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud neměl aplikovat , nýbrž měl postupovat podle a přihlédnout k tomu, že znalecký posudek byl určující pro stanovení hodnoty vozidla a obdobně jako krajský soud přiznat stěžovatelce vůči vedlejšímu účastníkovi řízení 1) zcela právo na náhradu nákladů řízení, popř. použít alespoň a žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. Poukazuje přitom zejména na okolnosti sporu [protiprávní jednání vedlejšího účastníka řízení 1) a jeho zavinění za vznik a vedení sporu]. Taková argumentace přitom představuje pouhou polemiku s právním posouzením věci na úrovni podústavního práva, k jehož přehodnocování není Ústavní soud zásadně oprávněn. Byť Ústavní soud ustáleně judikuje [srov. např. nález ze dne 13. 1. 2005

sp. zn.

(N 8/36 SbNU 75)], že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech, stěžovatelka přesto přehlíží, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává i nadále zásada procesního úspěchu ve věci, resp. míry (poměru) úspěchu ve věci v případě, že ani jedna strana nebyla úspěšná zcela. V nyní posuzované věci bylo tedy na místě použití (nikoliv ), neboť bylo zřejmé, že předmět řízení byl odvozen především ze žaloby stěžovatelky a znalecký posudek či úvaha soudu nehrály při rozhodování soudů žádnou významnou roli, což ostatně vrchní soud zřetelně konstatoval. V této souvislosti nelze pominout samotné znění , dle něhož toto ustanovení - jsou-li splněny podmínky ? soud musí použít.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu