Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2859/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -20 ze dne 28. března 2018 a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. -1842 ze dne 20. října 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Přerově usnesením č. j. -1827 ze dne 20. 6. 2017 uložil stěžovateli ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, již Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl pro opožděnost. Podle krajského soudu bylo rozhodnutí okresního soudu vyhlášeno 20. 6. 2017 za přítomnosti obhájce stěžovatele a nešlo o rozhodnutí, které by bylo třeba oznámit doručením jeho opisu. Za toho stavu počala běžet třídenní lhůta k podání stížnosti právě od vyhlášení rozhodnutí, nikoliv od pozdějšího doručení jeho opisu. Vzhledem k tomu, že lhůta uplynula 23. 6. 2017, byla stížnost podaná 25. 8. 2017 opožděná.

2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s tím, že ve věci bylo přijato rozhodnutí, jež postačuje oznámit jeho vyhlášením za přítomnosti buďto stěžovatele či jeho obhájce. Obhájce stěžovatele přítomen byl, lhůta tedy začala běžet od vyhlášení. Nešlo o rozhodnutí, jež by bylo třeba oznámit doručením jeho opisu, neboť zákon takový postup předvídá pro rozhodnutí o opravných prostředcích, o nějž ve věci stěžovatele zjevně nešlo. Judikatura Ústavního soudu se vztahuje právě k opravným prostředkům, takže na věc nedopadá.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Podle stěžovatele lze z nálezů Ústavního soudu dovodit závěr, že oznámení vyhlášením je vyloučeno tam, kde doručení opisu neplní výlučně informační funkci. Přítomnost stěžovatele při vyhlášení nepostačuje, neboť by byl nucen podávat stížnost proti usnesení, aniž by se mohl seznámit s jeho písemným vyhotovením. Uložení ochranného léčení podstatným způsobem zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. Za takové situace je třeba trvat na tom, že stěžovatel měl mít možnost seznámit se s konkrétními, podrobnými rozhodovacími důvody v písemném vyhotovení. Teprve podle toho má možnost se rozhodnout, zda proti rozhodnutí podá podrobně odůvodněnou stížnost, nebo od podání stížnosti ustoupí s ohledem na přesvědčivost rozhodnutí.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. S ohledem na podstatu stížní argumentace bylo třeba se zabývat tím, zda na věc dopadají předchozí závěry judikatury Ústavního soudu k počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti oznámenému usnesení. V nálezu

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39) soud uvedl, že § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby (nebo jejího obhájce), anebo doručením opisu usnesení. Pokud by bylo stěžovateli nutno ve smyslu § 137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení okresního soudu, pak jeho přítomnost (nebo přítomnost obhájce) při vyhlášení citovaného usnesení nezakládá účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Tento náhled byl potvrzen i v pozdější judikatuře [např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205),

sp. zn.

ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615),

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461) a další], vždy však jde o rozhodnutí vyjadřující se k § 137 odst. 4 trestního řádu, tj. k povinnosti doručit opis usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku. V nálezu

sp. zn.

ze dne 9. 6. 2009 (N 134/53 SbNU 681) se Ústavní soud vyjádřil k požadavkům na řádné oznámení usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby (§ 137 odst. 3 trestního řádu). V posuzované věci se ovšem o rozhodnutí podle § 137 odst. 3, 4 trestního řádu nejedná a citované závěry judikatury Ústavního soudu tedy neuplatní.

6. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nebyly ve věci stěžovatele podle y vázány k určitému výkladu § 137 trestního řádu, bylo by možné jejich rozhodnutí hodnotit jako protiústavní pouze tehdy, byla-li by v rozporu s y. Samotný y zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319)].

7. V poměrech souzené věci to znamená, že neústavnost napadených rozhodnutí může být založena excesivním výkladem trestního řádu, nebo výkladem, který trestnímu řádu (a soudní praxi) sice odpovídá, ale fakticky uplatnění práva u soudu znemožňuje. V tomto ohledu Ústavní soud vady neshledal. Napadená rozhodnutí jsou založena na výkladu, který prima facie odpovídá textu rozhodných zákonných ustanovení [nález

sp. zn.

ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)] a stěžovatel žádný exces z dosavadní rozhodovací praxe či všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů nedoložil (srov. kritéria nálezu

sp. zn.

). Zároveň z ústavní stížnosti neplyne, jak konkrétně měla být stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva, zde procesního práva podat stížnost, jejímž prostřednictvím měla být chráněna osobní svoboda stěžovatele. Před okresním soudem byl stěžovatel zastoupen obhájcem a veřejné zasedání bylo zaměřeno právě na otázku rozhodnutí o ochranném opatření. Důvody, pro které stěžovatel nemohl podat stížnost právě prostřednictvím svého obhájce, ústavní stížnost neobsahuje. Přání stěžovatele seznámit se s písemným vyhotovením usnesení není relevantním důvodem za situace, kdy s důvody rozhodnutí měl být seznámen prostřednictví obhájce.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu