Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1536/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Pavla Peniašteka, zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem Čelkovická 445, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2018 č. j. -412 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. května 2017 č. j. -382, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. května 2018, podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle a d (dále jen " ") a y (dále jen " ").

2. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 24. srpna 2016 č. j. -307 vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen "SJM") žalobkyně Ing. Gabriely Peniaštekové a žalovaného stěžovatele tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal movité věci a další hodnoty ve výši 481 729,30 Kč (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci a další hodnoty ve výši 125 704,36 Kč (výrok II.). Ze zaniklého SJM účastníků přikázal stěžovateli k úhradě závazek z titulu půjčky poskytnuté účastníkům jeho rodiči v částce 300 000 Kč (výrok III.) a stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 354 958 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. května 2017 č. j. -382 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 219 449 Kč, a to ve dvou splátkách. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. února 2018 č. j. -412 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle , neboť v postupu odvolacího soudu nebylo shledáno žádné pochybení. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 18 779 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl důkazní řízení provedené odvolacím soudem, a to zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů a rovněž napadl jeho závěry učiněné o otázce, zda částka 1 685 000 Kč pocházela z prostředků SJM či nikoli. Postup odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporný s ustanovením i s právem stěžovatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu.

6. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že pochybil, pokud postup odvolacího soudu aproboval a dovodil, že odvolací soud neporušil zásadu volného hodnocení důkazů tím, že některé skutečnosti zohlednil jako právně významné a jiné nikoli. Stěžovatel má za to, že ve skutečnosti odvolací soud pouze jednu skutečnost zohlednil a jinými se vůbec nezabýval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

10. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež mu poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

11. Dovolací soud přitom neshledal v projednávané věci žádné pochybení odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů týkajících se posléze učiněného závěru, že částka 1 685 000 Kč náleží do SJM účastníků řízení a musí být předmětem vypořádání. Tím, že odvolací soud některé skutečnosti zjištěné opakovaným dokazováním zohlednil v poměrech projednávané věci jako právně významné a jiné nikoliv, neporušil podle názoru dovolacího soudu zásadu volného hodnocení důkazů, neboť v jejím rámci nutně o každém z provedených důkazů učinil úvahu z hlediska jeho závažnosti, tj. zda a v jakém rozsahu je použitelný pro zjištění skutkového stavu.

12. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení , Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.

13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

14. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu