Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2909/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti OMNIPACK s.r.o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 878/35, zastoupené JUDr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 256/23, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 24. 7. 2018 č. j. 2 KZN 219/2018-17, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 5. 2018 č. j. ZN 5338/2015-52 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 9. 6. 2017 č. j. KRPL-69745-73/TČ-2015-180572, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality, kterým bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle , odst. 4 písm. d) , kterého se měl dopustit J. N. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu, jakož i označeného vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byl odložen její podnět k výkonu dohledu podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle d, Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na účinné vyšetřování.

Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení oznamovatelky, která mj. tvrdila, že podezřelý J. N. jako jednatel společnosti XY, postupně převzal na základě uzavřených nájemních smluv od stěžovatelky celkem 1 293 skládacích přepravních boxů sloužících k přepravě specifických výrobků v automobilovém průmyslu. Následně podezřelý přestal za pronájem platit, došlo proto k ukončení nájmu, avšak ani na opakované výzvy stěžovatelky žádný z přepravních boxů nevrátil, čímž jí měl způsobit škodu v celkové výši 1 890 700 Kč.

Stěžovatelka namítá, že prověřování jejího trestního oznámení bylo nepřiměřeně dlouhé a až do vydání napadeného usnesení policejního orgánu trvalo téměř dva roky. Za neakceptovatelnou považuje též dobu téměř jednoho roku, po kterou čekala na rozhodnutí státního zástupce o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Podle jejího názoru ani v tak dlouhé době neproběhlo důkladné a dostatečné vyšetřování, přičemž orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na prověřování skutečností, kde se předmětné skládací boxy nachází. Měla být podle ní zajištěna dokumentace v listinné podobě týkající se skládacích boxů a nebyl vyslechnut účetní společnosti XY. Za zásadní považuje skutečnost, že společnost XY, podala insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu této společnosti, když jako jedinou pohledávku uvádí pouze právě pohledávku stěžovatelky. Podle jejího názoru to vede k domněnce o účelovém jednání uvedené společnosti, k čemuž se však orgány činné v trestním řízení nevyjádřily a žádná další zjištění neprováděly.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.

Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud připouští námitky stěžovatelku ohledně délky prováděného prověřování, jakož i dlouhé doby vyřizování její stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že tuto okolnost nemůže hodnotit jako porušení jejího práva na účinné vyšetřování, a to zejména proto, že policejní orgán v průběhu prověřování nezůstal nečinný a provedl řadu důkazů směřujících k objasnění věci.

Z napadeného usnesení policejního orgánu totiž vyplývá, že kromě zajištění písemných materiálů poskytnutých stěžovatelkou policejní orgán postupně vyslechl několik svědků, jakož i podezřelého J. N. Prováděl též prověrku účtů společností XY a XX. Tyto důkazy přitom měly směřovat mj. k získání informací o pohybu předmětných skládacích boxů. Ze skutečnosti, že tato snaha policejního orgánu nebyla úspěšná, přitom nelze bez dalšího dovozovat, že by orgány činné v trestním řízení rezignovaly na zjišťování toho, kde se tyto skládací boxy nachází, jak tvrdí stěžovatelka.

Z napadeného usnesení policejního orgánu dále vyplývá, že podezřelý J. N. při podání vysvětlení mj. uvedl, že skládací boxy uskladnil v hale a kanceláři firmy svědka M. M., přičemž část z nich mu zapůjčil a po nějaké době klíče od haly a kanceláře vrátil. Svědek M. M. při podání vysvětlení naopak uvedl, že žádné boxy J. N. či jeho firmy XY, již u něj nejsou a že byly všechny odvezeny. Jestliže tedy stěžovatelka namítá, že nebyla zajištěna dokumentace v listinné podobě týkající se skládacích boxů a nebyl vyslechnut účetní společnosti XY, není příliš zřejmé, jakým zásadním způsobem by mohly tyto důkazy přispět k objasnění věci, resp. ke zjištění toho, kde se předmětné skládací boxy reálně nacházejí.

Obdobný závěr pak lze učinit také ve vztahu k okolnostem, za jakých byl podán návrh na prohlášení konkursu společnosti XY, na něž stěžovatelka upozorňuje. Úvahy o tom, že by tyto okolnosti mohly svědčit o účelovém jednání uvedené společnosti, je nutno považovat za pouhou spekulaci, která není podpořena objektivními důkazy. Z uvedené skutečnosti ani nevyplývá, jakým způsobem by bylo možné a účelné doplnit dokazování provedené v rámci prověřování.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné flagrantní pochybení, které by bylo možno vyhodnotit jako nedbalé objasňování trestního oznámení stěžovatelky a za porušení jejího práva na provedení účinného vyšetřování.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu