Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2177/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Pavla Horáka, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, č. j. -819, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, č. j. -657, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Josefa Joneše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích v pořadí již čtvrtým rozsudkem ze dne 25. 1. 2013, č. j. -508, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 396 500 Kč s 18% úroky z prodlení od 15. 10. 1997 do zaplacení, žalobu ohledně 90 011 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že se stěžovatel bezdůvodně obohatil odcizením autobusu a jeho prodejem, a proto mu uložil povinnost uhradit jeho hodnotu spolu s příslušenstvím.

Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. -657, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o platební povinnosti stěžovatele, zamítl žalobu co do úroků z prodlení z částky 396 500 Kč od 15. 11. 1997 do 9. 12. 1997, rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 17 681 Kč. Odvolací soud byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v kasačním rozsudku ze dne 31. 3. 2015, č. j. , a dospěl k závěru, že nárok vedlejšího účastníka je důvodný. V otázce úroků z prodlení odvolací soud uvedl, že náležejí vedlejšímu účastníkovi ode dne následujícím po dni, kdy byl stěžovatel vyzván k plnění, což byl den po doručení žaloby (10. 12. 1997). stanovilo výši úroků z prodlení 26 %, vedlejší účastník však požadoval jen úroky 18 %.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. -819, odmítl dovolání stěžovatele i vedlejšího účastníka jako nepřípustná a rozhodl o nákladech řízení. Podle dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a některé vznesené otázky nebyly otázkami právními.

Proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání obsáhlou ústavní stížností podanou dne 25. 6. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle , a d (dále jen " ") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "úmluva").

Stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudu, se kterou měli účastníci řízení možnost se seznámit, zejména namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav v rozporu s , neboť nehodnotily důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a nevypořádaly se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Napadená rozhodnutí nejsou podle stěžovatele řádně odůvodněna a právní závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Vedlejší účastník neměl nárok na zaplacení jakékoliv částky s ohledem na uzavřenou a plněnou dohodu účastníků řízení; soudem stanovené úroky z prodlení převyšují téměř čtyřikrát jistinu, což odpovídá nepřiměřenému zisku. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu ohledně doby splatnosti závazku, jejíž počátek stanovil jako den následující po dni, kdy byl stěžovatel jakožto dlužník vyzván k plnění.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle , a y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k předloženým právním otázkám, které již byly řešeny v jeho judikatuře, a rovněž poukázal na další vznesené otázky, jež nejsou svým charakterem otázkami právními, a správně dospěl k závěru o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání.

Stěžovatelova argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu, řádně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud logicky vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o důvodnosti vzneseného nároku vedlejšího účastníka, a Nejvyšší soud v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání.

S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu