Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 504/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, č. j. , -19, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. -5, odmítl přihlášku pohledávky stěžovatele s tím, že právní mocí usnesení se účast stěžovatele v řízení končí. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. , -13, rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatel zamítl.

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), uvádí, že je poškozeným v trestním řízení (rozsudky Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. května 2010, č. j. -522, a ze dne 23. května 2011, č. j. -679). V jiném řízení pak týž soud vyhlásil úpadek pachatelky, prohlásil konkurs na její majetek a vyzval nepřihlášené věřitele dlužnice k přihlášení pohledávek do 30 dnů (usnesení ze dne 10. ledna 2013, č. j. -19). Stěžovatel svoji pohledávku přihlásil teprve 9. května 2014 - s odkazem na , o úpadku a způsobech jeho řešení v platném znění (dále jen ""), neboť majetek dlužnice (pachatelky) byl zajištěn usnesením Police České republiky ze dne 28. dubna 2009, č. j. ORUH-145/TČ-80-2007-PAJ. Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením ze dne 17. června 2014 přihlášku odmítl s tím, že majetek byl zajištěn v jiném řízení a se na danou věc neužije. Odvolací soud napadené usnesení sice potvrdil, v odůvodnění však uvedl, že nelze směšovat zajištění majetku upravené v ustanovení § 47 - 49 trestního řádu s ustanovením § 79d trestního řádu podle kterého byl v projednávané věci majetek zajištěn, k němuž se ustanovení nevztahuje. Dovolací soud napadeným usnesením odmítl argumentaci vrchního soudu a vyloučil rozlišování zajištění v trestním řízení pro účely řízení insolvenčního; aplikací by však v daném případě nastala nepřípustná pravá retroaktivita: stěžovatel by získal přednostní pořadí na základě pozdější právní úpravy, a proto dovolání zamítl.

Stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká překvapivost, narušení legitimního očekávání určitého postupu (odkaz na rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

a

), protože soud se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi (viz rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

a

). Nejvyšší soud pak podle stěžovatele účastníky v rozporu s nálezem

sp. zn.

neseznámil se svým právním názorem odlišným od názoru odvolacího soudu, neumožnil stěžovateli vyjádřit se a uplatnit námitky dříve než v ústavní stížnosti. Otázkou retroaktivity se žádný soud v průběhu řízení nezabýval; podle judikátu sp. zn. je přitom jako překvapivé označeno i rozhodnutí soudu posuzujícího skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně - ani této judikatuře Nejvyšší soud nedostál. Podle stěžovatele nemá argumentace o retroaktivitě vliv na otázku včasnosti přihlášky; Nejvyšší soud směšuje zkoumání retroaktivních účinků ve vztahu k pořadí zajištění a ve vztahu k možnosti přihlášení pohledávky. Stěžovatel je přesvědčen, že novelou byla lhůta k podání přihlášky v běžících řízeních prodloužena, z ničeho totiž neplyne, že by se nová právní úprava týkala jen později zajištěného majetku. Principu nepravé retroaktivity vyhoví i jiné způsoby výkladu zákona, nadto i pravá retroaktivita je přípustná, nezasáhne-li do právní jistoty třetích osob. Nejvyšší soud ve svém usnesení poukazuje právě na práva třetích osob, která však vznikla v rámci exekuce později, takže třetí osoby věděly, že jejich uspokojení je možné jen na základě souhlasu orgánů činných v trestním řízení, proto nemohly očekávat uspokojení ze zajištěného majetku a stěžovatel je nemohl předstihnout.

Napadené usnesení stěžovatel považuje za formalistické a nerespektující vůli zákonodárce ani principy právního státu; výklad zákona nezohledňuje konkrétní okolnosti a zkracuje stěžovatele v jeho zaručených právech, zakotvených v a 36d (dále jen ""), jakož i v y.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Nejvyšší soud dotčený předseda senátu, který se podrobně zabýval jednotlivými stížnostními okruhy argumentů. K tvrzené překvapivosti poukazuje na již v rozhodnutí uvedený závěr, že aplikací dotčeného pravidla se soudy zabývaly (byť chybně) v průběhu celého řízení, zopakoval, na základě jakých úvah soud aplikoval - proto se v souladu s judikaturou Ústavního soudu (například nález

sp. zn.

) nemůže jednat o překvapivé rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je definována v rozsudku sp. zn. (č. R 100/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek), avšak tento termín stěžovatel zaměňuje se svým nesouhlasem s výsledkem řízení. Účastník dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn.

,

), podle které není tzv. právo na spravedlivý proces porušeno, nezaloží-li soud svojí ucelenou argumentaci na podrobné oponentuře se vznesenými námitkami, ale (jen) logicky vysvětlí své úvahy, což Nejvyšší soud v daném případě učinil. Namítá-li stěžovatel porušení svých práv soudem provedeným výkladem zákona, nemá jeho tvrzení oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Účastník popisuje průběh řízení ve vztahu k právní úpravě s tím, že propadná lhůta pro podání přihlášek uplynula téměř půl roku před účinností novely a stěžovatel mohl svoji pohledávku (vykonatelnou po právní moci rozsudku v trestní věci, jímž mu byla přiznána pohledávka z titulu náhrady škody) uplatnit v dostatečně dlouhé době od 8. listopadu 2011 do 11. února 2013, což však v rozporu se zásadou vigilantibus iura neučinil. Své zmeškání nemůže stěžovatel klást k tíži Nejvyššího soudu. Jak zajištění nemovitosti, tak i rozsudek, byly vydány v době, kdy nebyla možnost požadovat uspokojení pohledávky ze "zajištění". Nepřesné je podle účastníka i tvrzení o prodloužení lhůty k podání přihlášek (nepravá retroaktivita, respektive pravá v nezakázaném rozsahu); věřitel totiž může přihlásit vykonatelnou pohledávku po uplynutí propadné lhůty jen tehdy, jestliže zajištění podle trestního řádu vzniklo nejdříve po 1. srpnu 2013, jiný výklad by narušil princip právní jistoty i zákaz pravé retroaktivity. Proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout.

Stěžovatel v replice vyjádřil nesouhlas s jednotlivými okruhy vyjádření účastníka a uvedl, že Nejvyšší soud se s jeho argumentací nevypořádal. Proto na ústavní stížnosti trvá.

Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatele s nepříznivými rozhodnutími soudů všech stupňů a je ve své podstatě jen polemikou s důvody, pro které byla odmítnuta jeho přihláška pohledávky věřitele. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho včas podanou přihlášku soudy odmítly neoprávněně.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že v trestní věci byly dne 28. dubna 2009 zajištěny nemovitosti obviněné, dne 23. května 2011 byl v trestní věci vynesen rozsudek, kterým byla dlužnici (odsouzené) uložena povinnost zaplatit stěžovateli 1 690 000 Kč. Dne 10. ledna 2013 byl vyhlášen konkurs na majetek dlužnice s možností v propadné lhůtě do 30 dnů přihlásit svou pohledávku; lhůta vypršela dne 11. února 2013. Dne 25. února 2013 byl vyhlášen , o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který (mimo jiné) novelizoval i s účinností od 1. srpna 2013. Dne 27. dubna 2014 Okresní soud v Uherském Hradišti pod č. j. -1392 zrušil zajištění nemovitostí dlužnice (usnesení nabylo právní moci a zajištění trvalo do 27. května 2014) a 7. května 2014 stěžovatel přihlásil svoji pohledávku v konkursním řízení. Zachování lhůty a oprávnění podat přihlášku přitom stěžovatel odvodil od novelizovaného znění , podle kterého "kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá". Stěžovatel tedy dovozuje, že jeho oprávnění přihlásit pohledávky, k nimž v konkrétním konkursním řízením soud po 11. února 2013 soud již nepřihlíží, "obživlo" dne 1. srpna 2013 účinností zmíněné novely, neboť zajištění podle trestního řádu ještě trvalo.

Podle Ústavního soudu jsou závěry Nejvyššího soudu, odůvodněné v napadeném usnesení a doplněné v obsáhlém vyjádření, správné a srozumitelně vysvětlující, že stěžovatel, který nedbal dostatečně svých práv, nemůže být úspěšný a nemůže přihlásit pohledávku jen na základě vlastní interpretace zákona. Zaujal-li soud jiné stanovisko než to, na kterém stěžovatel založil oprávněnost (včasnost) své přihlášky, není postup soudu zásahem do jeho zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně zabýval dopadem novely na projednávanou věc, zohlednil přitom okolnosti konkrétních účastníků exekučního řízení, srozumitelně vysvětlil, proč není možno stěžovatelovu interpretaci považovat ani za nepravou retroaktivitu, ani za retroaktivitu pravou, ale pro daný případ akceptovatelnou.

Důvody, pro které stěžovatel poškozený trestným činem dlužnice zvolil v konkursním řízení výše popsaný postup, jsou sice i pro Ústavní soud pochopitelné, avšak označily-li soudy, v poslední řadě pak soud dovolací, tento postup za neakceptovatelný, nezasáhly do práv stěžovatele jen proto, že jeho názor na věc je jiný. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že o jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud (y) podle předem daných pravidel; je-li však účastník přesvědčen o tom, že právní úprava neodpovídá jeho představě a že si lze představit i jiný výklad zákona, připomíná Ústavní soud, že jsou to právě obecné soudy, které jsou povolány zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a svobodám všech účastníků řízení ( a 90y).

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (y) a jeho ingerence připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení narušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle. Taková situace však v projednávané věci nenastala, a proto Ústavní soud podle ustanovení návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2018

Jan Musil

předseda senátu