Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2361/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Kralerta a Aleny Kralertové, obou zastoupených Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, sídlem náměstí Tomáše Bati 424/2, Sezimovo Ústí, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. -160, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle d.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. -160 změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 12. 2017 č. j. -111 tak, že žalobu, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali po žalovaném (vedlejším účastníkovi řízení) zaplacení částky ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 19 470 Kč. Žalovanou částku uplatňovali stěžovatelé podle , kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen "zákon o službách"), jako pokutu za porušení povinnosti poskytnout řádné vyúčtování členům společenství vlastníků jednotek. Krajský soud dovodil, že pokutu stanovenou v zákona o službách lze uložit pouze za nesplnění povinností ve stanovených lhůtách uvedených v tomto zákoně. Pakliže stěžovatelé argumentovali pouze nepřehledností a nepřezkoumatelností vyúčtování služeb za rok 2014 provedeného podle zákona o službách, nespojuje zákonná úprava s tímto skutkovým tvrzením, resp. s pouhou věcnou nesprávností vyúčtování, právo požadovat pokutu.

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapitulují průběh dosavadního řízení a obsah napadeného rozhodnutí. Krajskému soudu vytýkají, že rozhodl svévolně, když konstatoval, že i když není povinnost splněna řádně, tak stačí, že byla splněna včas. Tímto názorem krajského soudu bylo rovněž zasaženo legitimní očekávání stěžovatelů na formálně správné rozhodnutí. Podle stěžovatelů mají vady vyúčtování finanční dopady, neboť stěžovatelé nemají faktickou možnost ověřit, za co a z jakého důvodu platí své zálohy. Právě proto bylo na místě uložit zákonnou pokutu podle § 13 odst. 1 zákona o službách.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná skutečnost, že věc, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, se nachází na hranici bagatelnosti (spor je veden o částku ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V případě těchto bagatelních částek je totiž povětšinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů. Bagatelní částky totiž ? často jen pro svou výši ? nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Na stěžovatelích pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a doložili), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

). To se však stěžovatelům vysvětlit nepodařilo.

7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí žádnou zásadní újmu v jejich osobní sféře, neboť v podstatě pouze nesouhlasí s právními závěry, na nichž krajský soud vystavěl své rozhodnutí. Stěžovateli předložená argumentace má tak charakter polemiky s právním posouzením provedeným krajským soudem, který však své závěry řádně odůvodnil a své právní názory jasně a srozumitelně vysvětlil. Dospěl-li krajský soud k závěru, že nebyly naplněny právní předpoklady, které byly podmínkou úspěšnosti podané žaloby, učinil tak po provedeném posouzení a právním uvážení jako orgán k tomu oprávněný. Argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecnými soudy.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu