Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2096/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky SEPA CREDIT s. r. o. se sídlem v Praze 9, Náchodská 762/65, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. -29, a Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2017, č. j. -103, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, 1) Městského úřadu Nepomuk a 2) Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. -103, zamítl stěžovatelčinu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle , (dále jen " "), kterého se měl dopustit vedlejší účastník 1) tím, že "[...] podal pod č. j. DOP/25667/2016-BoM ze dne 8. 12. 2016 návrh na zápis poznámky do katastru nemovitostí ,o zahájení vyvlastňovacího řízení´", a vedlejší účastník 2) tím, že "[...] následně vyhověl žalovanému č. 1 a poznámku na LV č. X1 pro k. ú. Polánka u Kasejovic a na LV č. X2 pro k. ú. Kasejovice zapsal." Krajský soud uvedl, že žalované jednání vedlejších účastníků je nesporné, není však nezákonné ani způsobilé zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky, neboť poznámka v katastru nemovitostí nemá konstitutivní charakter, nýbrž slouží pouze k signalizaci nebo vyznačení skutečnosti či poměru, který se vztahuje k určité nemovitosti anebo osobě.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. -29, zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou. Zejména uvedl, že vyvlastňovaný nesmí nakládat s dotčenými pozemky či stavbami nikoli proto, že vyvlastňovací úřad uvědomil katastrální úřad o zahájení vyvlastňovacího řízení, nebo proto, že katastrální úřad o tom učinil poznámku do katastru nemovitostí, nýbrž proto, že byl zákonným způsobem uvědomen o zahájení řízení a poučen o jeho následcích. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na ustálenou judikaturu k této problematice.

Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 18. 6. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle a 3 d (dále jen " ") a na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále namítá porušení rovnosti v řízení podle y. Zásah spatřuje zejména v tom, že obecné soudy aprobovaly nezákonný postup správních orgánů, které vyznačily na příslušném LV poznámku o zahájení vyvlastňovacího řízení. Podle stěžovatelky k tomu neměly oprávnění, neboť vedly správní řízení podle , o pozemních komunikacích, ve znění před novelou provedenou (dále jen " "), avšak v ustanovení zákona se neuvádí, že se věcné břemeno zřizuje podle , o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Dále stěžovatelka namítá, že řízení o zřízení věcného břemene trvá již šest let, což stěžovatelku poškozuje a naopak zvýhodňuje Plzeňský kraj, který pozemky odmítl vykoupit za tržní cenu a nyní na ni vyvíjí nátlak. Trváním zápisu poznámky fakticky dochází k vyvlastnění pozemků v rozporu se zákonem a bez náhrady, neboť stěžovatelka nemůže s pozemky volně disponovat.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupen advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci (prozatím) nezjistil, byť si je vědom závažnosti a "citlivosti" předmětného řízení o zřízení věcného břemene pro vlastníka nemovité věci. Uvedené řízení však dosud nebylo ukončeno a samotný zápis poznámky provedený podle zákona nezasahuje takové závažnosti, aby Ústavní soud musel zasahovat.

Stěžovatelčina argumentace postrádá ústavně právní rozměr a je především opakováním toho, co již bylo namítáno v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud však není další instancí obecné justice. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti obecných soudů - nic takového Ústavní soud v posuzované věci v jejím současném stadiu nezjistil. Obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Stěžovatelka se brání proti zápisu poznámky v katastru nemovitostí o probíhajícím řízení, jehož předmětem je zřízení věcného břemene ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Obecné soudy logicky dospěly k závěru, že žalované jednání vedlejších účastníků řízení není způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, neboť poznámka v katastru nemovitostí nemá konstitutivní charakter a sama o sobě nebrání v dispozici v dotčenými pozemky. K námitce absence zákonného zmocnění k zápisu poznámky do katastru nemovitostí odkázaly na judikaturu, podle které se použije i na řízení podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích zákon o vyvlastnění, neboť to plyne z jeho povahy a zvláštní právní úprava v posuzovaném případě jeho aplikaci nevyloučila ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o vyvlastnění (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2013, č. j. -82).

S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu