Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1964/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Cerekvice nad Loučnou, Šantovo nám. 183, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2018 č. j. -86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i a y. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku postupu krajského soudu, který nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník") nárok na vydání nezemědělských pozemků podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen " "). Vedlejší účastník stěžovatelce dopisem ze dne 3. 6. 2014 oznámil, že nedodrží lhůtu k vydání předmětných pozemků, neboť čeká na stanovisko Státního pozemkového úřadu k vyhodnocení námitky podle Stěžovatelka se proto v řízení před soudy domáhala nahrazení chybějícího projevu vůle vedlejšího účastníka podle Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 20. 11. 2017 č. j. -78 řízení zastavil (výrok I.), neboť vedlejší účastník se stěžovatelkou dohodu o vydání předmětných pozemků uzavřel a stěžovatelka následně vzala žalobu zpět. Okresní soud dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 8 651,50 Kč (výrok II.). K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud v záhlaví označeným usnesením změnil výrok II. soudu první stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Přísluší ostatním soudům, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly ji při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýše zdrženlivě.

V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn.

,

,

a nález

sp. zn.

).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že aplikace ustanovení je především na úvaze samotného soudu. Moderační právo představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Pokud se chce soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze skutkového stavu věci spolehlivě zjištěného soudem prvního stupně. Zohlednil přitom, že stěžovatelka požádala o vydání předmětných pozemků v době, kdy ještě nesplňovala podmínky pro jejich vydání, avšak o tom, že podmínky pro vydání splnila, neinformovala vedlejšího účastníka a rovnou přistoupila k podání žaloby.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu