Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1567/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Del Maschia, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. -168 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. -152, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byl porušen d (dále jen " ").

2. Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. -108 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 810 106 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 670 753 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá práva na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá, ve výroku II jej potvrdil a dále rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovateli nárok na náhradu škody vůči státu, uplatňovaný podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nevznikl. Důvodem bylo, že stěžovatel neprokázal, že by mu tvrzená (skutečná) škoda, jež měla spočívat ve "ztrátě pohledávky", vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, jenž spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (dále jen "původní řízení"), neboť tato pohledávka byla promlčena a dlužník její promlčení namítl. Vzhledem k tomu městský soud uzavřel, že stěžovatel by nemohl být v původním řízení úspěšný.

4. V záhlaví označeným usnesením pak Nejvyšší soud podle odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že není ve smyslu přípustné. Z odůvodnění tohoto usnesení je patrno, že se Nejvyšší soud s právním názorem městského soudu ztotožnil.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že Krajský soud v Brně původní řízení zastavil, protože dlužník zanikl, nicméně z jeho procesního postupu bylo zřejmé, že pohledávku, která byla předmětem tohoto řízení, za promlčenou nepovažoval. Stěžovatel sice nezpochybnil, že soud, který rozhoduje o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, je oprávněn posoudit (jako otázku předběžnou), zda by žalobce byl v původním řízení úspěšný, současně má však za to, že jestliže v něm soud zaujme určitý postoj či vysloví právní názor, musí z něho soud rozhodující o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem vycházet, jinak by prý zasahoval do jeho kompetence.

6. Dle stěžovatele mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je příčinná souvislost, neboť z jeho postupu v původním řízení je zřejmé, že kdyby Krajský soud v Brně v původním řízení rozhodl včas, jeho žalobě by vyhověl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze,

vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci, kterou však uplatnil již v dovolání a se kterou se Nejvyšší soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého usnesení, když srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení stěžovateli vysvětlil, proč jeho názor není správný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky na úvahy Nejvyššího soudu nereaguje, není Ústavnímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by příslušné právní závěry městského soudu a Nejvyššího soudu nemohly z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) obstát.

11. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva podle y, kterého se stěžovatel dovolával, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu