Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2251/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti AXAMA, a. s., se sídlem Podolí 188, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem, sídlem Benešova 628/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, č. j. -57 ze dne 22. 3. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených a 36 odst. 1 d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. , stěžovatelka se domáhala vydání předběžného opatření, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zdržet se manipulace s blíže specifikovanými stromy nacházejícími se na pozemku stěžovatelky.

Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením č. j. -34 ze dne 28. 12. 2017 návrhu stěžovatelky vyhověl. K odvolání žalovaných však Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se návrh zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že o povinnosti žalovaných zdržet se jakékoli manipulace s uvedenými stromy není žádných pochyb, na čemž vydání předběžného opatření nemůže nic změnit.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího vlastnického práva, kterému soud odmítl poskytnout ochranu. Dále mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení a konečně i práva na soudní ochranu, jelikož odmítnutí uložení povinnosti žalovaným bylo založeno na "nesmyslném odůvodnění", že uvedená povinnost plyne ze zákona.

Stěžovatelka uvádí, že po zrušení předběžného opatření žalovaní tři předmětné stromy přesadili na svůj pozemek, pročež se nyní domáhá, aby byla povinnost zdržet se manipulace se stromy stanovena meritorním rozhodnutím.

Názor odvolacího soudu, že není předběžné opatření potřeba, jelikož povinnost zdržet se zacházení se stromy plyne ze zákona, považuje stěžovatelka za hrubě rozporný s hmotným právem. Většina soudních rozhodnutí je totiž svou povahou deklaratorní. Právní názor krajského soudu tak fakticky podle stěžovatelky popírá smysl soudního rozhodnutí jako individuálního právního aktu, kterým dochází ke konkretizaci již existující povinnosti.

Krajský soud navíc dle stěžovatelky nereflektuje povahu zdržovacího nároku jako nástroje preventivního, jenž nelze nahradit nárokem na náhradu škody již způsobené. Argumentace soudu údajně činí prakticky jakýkoli zdržovací nárok zbytečným, a popírá tak , dle kterého se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Stěžovatelka poukazuje i na praktické důsledky napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na možnost výkonu rozhodnutí a na skutkové podstaty dalších trestných činů, kterých by se při existenci předběžného opatření žalovaní manipulací se stromy dopustili.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka věnovala značnou část ústavní stížnosti ústavněprávním důsledkům nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Dle názoru Ústavního soudu nicméně nyní napadené rozhodnutí uvedeným nedostatkem netrpí. Naopak právní názor, na jehož základě odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil, je v něm vyjádřen zcela jednoznačně.

Důvodem této změny byla skutečnost, že o povinnosti, kterou stěžovatelka žádala žalovaným uložit předběžným opatřením, není žádných pochyb, a tudíž nejsou splněny podmínky pro jeho vydání, tedy že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.

Jde-li o samotné důvody zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, zdůrazňuje Ústavní soud, že jde o otázku podústavního práva. Posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření, tak náleží obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, který by mohl korigovat jen zjevné excesy. K nim nicméně dle jeho názoru nyní nedošlo.

Nelze předně přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nijak nedokládá, že by podmínky pro vydání předběžného opatření splněny byly. Snad s výjimkou informace, jak bylo se stromy naloženo po rozhodnutí soudu, stěžovatelka argumentaci ve směru naplnění podmínek dle stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevede.

Jakkoli pak lze stěžovatelce přisvědčit, že samotná existence povinnosti plynoucí ze zákona vydání předběžného opatření nevylučuje, platí zároveň, že jde o nástroj výjimečný (přičemž se jím často ukládá povinnost, která ze zákona naopak vůbec neplyne, např. zákaz nakládání s vlastním majetkem). Ustanovení a násl. neslouží k pouhému stvrzení jednoznačně existujících povinností a k usnadnění pozice žalobce v případě, že k porušení těchto povinností dojde.

Nezpochybňoval-li přitom nikdo z dotčených osob vlastnické právo stěžovatelky, tak názor krajského soudu, že poměry účastníků nebylo potřeba zatímně upravit (a nehrozilo ani ohrožení výkonu rozhodnutí), není z ústavněprávního hlediska excesem, a to ani s ohledem na ojedinělý incident, který stěžovatelku k podání návrhu vedl. Ani následné jednání žalovaných, kteří údajně se stromy po vydání napadeného rozhodnutí manipulovali, na tom nic nemění, neboť tyto informace pochopitelně soud nemohl mít k dispozici.

Nezbývá tedy než uzavřít, že k porušení stěžovatelčiných práv napadeným rozhodnutím nedošlo. Stěžovatelčino vlastnické právo bylo a nadále je pod ochranou občanskoprávních a trestněprávních předpisů. Rozhodne-li se někdo vědomě právní předpisy této země porušovat, a to dokonce navzdory výslovnému varování soudu (které napadené rozhodnutí obsahovalo), vydání předběžného opatření by samo o sobě tomuto jednání zabránit stejně patrně nedokázalo. K nápravě a odčinění tohoto typu protiprávního jednání (pakliže o protiprávní jednání šlo) nicméně právní řád poskytuje dostatek efektivních prostředků.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu