Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2865/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem Jungmannova 351/2, 460 01 Liberec 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. -86 ze dne 6. 6. 2018 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. -71 ze dne 17. 4. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a 2, a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci usnesením č. j. -16 ze dne 1. 2. 2018 uložil stěžovateli dle ve spojení s zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též "z. ř. s.") jednak povinnost nevstupovat a nezdržovat se ve společném obydlí a v jeho bezprostřední blízkosti domu na adrese X, včetně pozemků a příjezdové cesty, jednak povinnost zdržet se setkávání s navrhovatelkou, jakož i jejího nežádoucího sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem s tím, že předběžné opatření je vykonatelné od 1. 2. 2018 a trvá do 1. 3. 2018.

Dne 26. 2. 2018 podala navrhovatelka návrh na prodloužení předběžného opatření, a to na nejvyšší přípustnou dobu do 1. 8. 2018. Okresní soud v Liberci tomuto návrhu shora označeným usnesením vyhověl a předběžné opatření prodloužil do 1. 8. 2018. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

Proti uvedeným rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí okresního soudu vůbec neobsahuje odůvodnění vydání předběžného opatření, kterým bylo prodlouženo vykázání, tj. jakým způsobem a proč je bydlení navrhovatelky a stěžovatele v domě nebo bytě, ve které se nachází společná domácnost, nesnesitelné z důvodu tělesného a duševního násilí. Soudy se dle jeho názoru spokojily s pouhým tvrzením navrhovatelky. Rozhodnutí okresního soudu dle něj neobsahuje ani žádné zhodnocení provedených důkazů, tj. jaké důkazy vzal soud při svém rozhodování v úvahu a jak je hodnotil ve vztahu k vydanému rozhodnutí. Tím se toto rozhodnutí stalo dle názoru stěžovatele naprosto nepřezkoumatelným. Stěžovatel též namítl, že nalézací soud neprovedl řádný výslech účastníků, omezil se pouze na stručné vyslechnutí stran osobních poměrů. Jakýkoli odkaz na trestní řízení byl dle mínění stěžovatele ze strany soudů bezpředmětný, neboť řízení bylo zahájeno pouze na základě tvrzení navrhovatelky a odkaz na něj měl stejnou váhu jako její samotné tvrzení. Podstatné přitom dle stěžovatele je, že dané trestní řízení bylo zastaveno, resp. věc odložena. Obdobnými vadami je dle něj zatíženo i rozhodnutí soudu odvolacího. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a 91 odst. 1 y), a tudíž není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné předpisy ústavního pořádku. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014,

sp. zn.

, ze dne 30. 4. 2013,

sp. zn.

, ze dne 18. 4. 2013,

sp. zn.

, nebo ze dne 16. 12. 2014,

sp. zn.

).

Okresní soud byl ve věci příslušný a jeho rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad ( ve spojení s a násl. z. ř. s.). Krajský soud povahu řízení stručně a jasně vyložil, včetně rozdílu mezi procesní povinností "prokázat" a "osvědčit" podstatné skutečnosti pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření (viz bod 12 napadeného usnesení krajského soudu). Ty považoval ze strany navrhovatelky za osvědčené, přičemž vycházel nejen z jejích tvrzení v návrhu, ale též z úředních záznamů o podaném vysvětlení, které byly sepsány s E. M. a L. D., tedy osobami bez vztahu k účastníkům řízení, které popisují stěžovatele jako konfliktní osobu. Dále soud vyšel i z výslechu nezletilého syna stěžovatele a navrhovatelky. Soud si opatřil rovněž stanovisko znalce z opatrovnického spisu, který poukázal na postupně a neustále se zhoršující vztahy mezi navrhovatelkou a stěžovatelem, které mají vliv na psychiku nezletilého. Soudy též zohlednily, že stěžovatel po vykázání měl možnost přebývat v bytě svého otce a později u svých rodičů, a tedy dočasné omezení uložené mu usnesením okresního soudu jej nedostalo do neřešitelně tíživé situace.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem a jejich zhodnocením tedy soudy dospěly k závěru o potřebě vyhovět návrhu na prodloužení předběžného opatření. Rozhodnutí soudů tak nejsou založena na libovůli či jiném excesu, pro který by byl Ústavní soud oprávněn ve světle shora nastíněných zásad zdrženlivosti zasáhnout a napadená soudní rozhodnutí zrušit, a proto odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 4. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu