Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1613/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 č. j. -132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 3 d (dále jen " "). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku postupu Městského soudu v Praze, který mu nepřiznal zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Tato újma měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím ve smyslu , neboť vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu vydírání, které však neskončilo pravomocným odsouzením. Policie České republiky usnesením ze dne 7. 9. 2015 trestní věc odložila s tím, že nejde o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. -101 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 13 000 Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok III.). Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.). K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá (výrok I.), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 500 Kč (výrok II.). S ohledem na to, že se vedlejší účastník stěžovateli písemně omluvil, dospěl odvolací soud k závěru, že ve smyslu se toto písemné konstatování porušení práva jeví jako dostačující.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

). Pokud jde o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu a 3 y. Pouhý nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu tedy v takových případech přísluší toliko posoudit, zda soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil (srov. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze soudem prvního stupně spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Zohlednil přitom, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu náleží tehdy, pokud nelze vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující ( věta první ). V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález

sp. zn.

). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být odůvodněna. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že újma způsobená krátkodobým nezákonným trestním stíháním stěžovatele (v délce 21 dní, z nichž 14 strávil stěžovatel na dovolené v zahraničí) byla přiměřeně odčiněna již dobrovolnou a v přiměřené lhůtě poskytnutou písemnou omluvou vedlejšího účastníka a že poskytnutí zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti takto vzniklé újmy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatele na konání ústního jednání Ústavní soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že by od tohoto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu