Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1021/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hejčla, zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. -203 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2018 č. j. -166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Podanou ústavní stížností se obchodní společnost MORAVIA INVESTING, s. r. o. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených soudních rozhodnutí, a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejích práv ve smyslu (právo vlastnit majetek) a d (právo na spravedlivý proces).

II.

Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí, žalobkyně se v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. , domáhala žalobou proti Ing. Júliu Beličkovi a Mgr. Monice Beličkové (dále rovněž "žalovaní") zřízení nezbytné cesty s povahou služebnosti s odůvodněním, že je vlastnicí parcely č. st. X1 v kat. území Unhošť spolu s ní na něm stojícím bytovým domem ev. č. 485 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Přístup k předmětným nemovitostem je prý však možný jen průjezdem v domě č. p. Y, stojícím na pozemku parc. č. X2 v kat. území Unhošť a přes tento pozemek, které jsou ve vlastnictví města Unhošť, a přes parcelu č. st. X3 v témže katastru, která je ve vlastnictví žalovaných.

Žalobkyně tvrdí, že má k pozemku ve vlastnictví města Unhošť zřízeno věcné břemeno od 25. 1. 2013, což však neplatí pro pozemek žalovaných, kteří se brání využívání svého pozemku tím, že ho oplotili, čímž měl být podle tvrzení žalobkyně narušen pokojný stav, panující od roku 1977. Jiný přístup k předmětné nemovitosti prý není možný.

Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že k předmětné nemovitosti je zajištěn přístup přes pozemek č. st. X2 ve vlastnictví Města Unhošť vjezdem v budově č.p. XY, a to až ke vchodovým dveřím předmětného bytového domu; není však zajištěn přístup ke garážím a poklopům směřujícím do kotelny. O tom však žalobkyně musela vědět již před nařízenou dražbou předmětné nemovitosti, neboť předmětné nemovitosti vydražila za cenu sníženou o 25%, kteréžto snížení ceny se odvíjelo od právní nepřístupnosti předmětných nemovitostí v některých jejích částech.

Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. -186 žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. ve spojení s ustanovením § 1029 odst. 2 o. z. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně má přístup k budově takovým způsobem, aby ji mohla obsluhovat, a rozšíření přístupu na právo cesty - chůze a jízdy, nezbytné údržby, stavebních úprav, zásobování a obsluhy v rozsahu návrhu geometrického plánu č. 2389-55/2012 ze dne 18. 3. 2015, by znamenalo pouze zvýšení komfortu žalobkyně a navýšení ceny předmětných nemovitostí na úkor žalovaných.

Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. -263 rozsudek okresního soudu potvrdil, když zdůraznil, že žalobě není možné vyhovět také z toho důvodu, že "absentuje naplnění té zákonné podmínky, že přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak". Krajský soud připomněl, že žalobkyně bezdůvodně odmítá možnost nabízenou žalovanými, aby dosavadní faktický stav, kdy žalobkyně má možnost pěšího přístupu ke vchodovým dveřím do obytného domu přes pozemek ve vlastnictví žalovaných v šíři cca 2 metrů, a to bezplatně, přičemž žalovaní nabízejí žalobkyni i možnost smluvního ošetření tohoto oprávnění ve stávajícím rozsahu, a tím se sama žalobkyně bezdůvodně připravuje o možnost tzv. lepšího zajištění již existujícího práva. Podle názoru krajského soudu mohou být předmětné nemovitosti, i bez možnosti příjezdu vozem do nemovitosti a parkování, užívány k účelu, ke kterému podle stavebních předpisů mají sloužit. Závěrem krajský soud připomněl, že i podle právní úpravy jde o institut práva nezbytné cesty, nikoliv o institut práva na nezbytné parkování.

O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. -304 tak, že ho odmítl podle ustanovení , neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud nad rámec právního posouzení věci krajským soudem uvedl, že za stěžejní skutkové zjištění lze považovat skutečnost, že žalobkyně předem, než se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, o neexistenci možnosti vjezdu automobilem a parkování v nemovitosti věděla, musela tedy s ní počítat, zvláště tehdy, jestliže toto omezení znamenalo snížení ceny, za kterou předmětné nemovitosti získala do svého vlastnictví v rámci realizace dražby v exekuci. Takové posouzení podle Nejvyššího soudu vede i k posouzení uplatněného nároku podle ustanovení o. z. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci, žádajícího o povolení práva nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištění spojení s veřejnou cestou.

Nejvyšší soud konstatoval, že žalobkyně před nabytím vlastnictví věděla, že předmětné nemovitosti nemají spojení s veřejnou cestou, tuto skutečnost však realizací veřejné dražby akceptovala, a jestliže se až po nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem snažila zajistit přístup k nim, jednalo by se o zneužití práva, jestliže by žalobkyně dosáhla zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.].

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na kolaudační rozhodnutí MNV Unhošť ze dne 11. 2. 1977 povolující užívání stavby a garáží, které je podle jejího názoru závazné pro žalované, kteří z tohoto důvodu nemohou bránit v užívání stavby obytného objektu s garážemi a "výkonu práv zaručených tímto rozhodnutím". Stěžovatelka tvrdí, že je jí bráněno v příjezdu do garáží motorovými vozidly z důvodu oplocení sousedního pozemku ve vlastnictví žalovaných, které jí tak ponechalo pouze pěší přístup ke vchodu do obytné budovy v šířce cca 2 m, takže nemá možnost příjezdu ke garážím a ke "shozu pro uhlí" na pozemku žalovaných. Z tohoto důvodu prý jí není umožněno obytnou budovu vytápět a řádně ji užívat. Tím prý dochází ke stavu, který je v rozporu "se stavebněprávními předpisy, podle nichž by každá bytová jednotka měla mít řešeno parkování na svém pozemku".

Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že svým odmítavým usnesením a jím vyloženým právním názorem zakládá stav trvalého odepření přístupu stěžovatelky k jejímu majetku.

Stěžovatelka namítá, že se prý Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. , a nezabýval se odepřením jejího práva účasti na jednání krajského soudu dne 19. 11. 2015, kdy nejprve krajský soud neumožnil jejímu právnímu zástupci kontrolu protokolu z jednání a poté pokračoval v jednání již za nepřítomnosti stěžovatelky a jejího právního zástupce. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že prý ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Šajnera dospěly k nesprávnému, resp. nelogickému závěru, že stěžovatelka již před uskutečněním dražby věděla, že snížení ceny nemovitostí o 25% představuje skutečnost, že předmětné nemovitosti jsou po právní stránce nepřístupné, neboť objekt č. ev. X4 nemá vyřešen přístup po cizím pozemku formou věcného břemene. Stěžovatelka tvrdí, že pokud by tomu tak bylo, nikdy by předmětné nemovitosti nedražila, neboť za částku 1 640 000 Kč prý získala zcela nevyužitelné nemovitosti. Podle názoru stěžovatelky není správný závěr Nejvyššího soudu, že si nedostatek přístupu k předmětným nemovitostem způsobila sama hrubou nedbalostí. Před vydražením předmětných nemovitostí prý jednala s žalovanými bezúspěšně, přičemž od dalšího jednání upustila poté, co jí její právní zástupce ujistil, že právo nezbytné cesty může být zřízeno soudním rozhodnutím.

IV.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti napadeným rozhodnutím obecných soudů a po zvážení těchto námitek dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Ústavní soud rovněž připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah zamítly žalobu stěžovatelky.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva. Přijatým závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud nemá ani výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podrobně vyložil jak institut práva nezbytné cesty (§ 1029 odst. 1 o. z.), tak i důvod, pro který v daném případě žalobě nemohlo být vyhověno [§ 1032 odst. 1 písm. b), písm. c) o. z.)]. Nejvyšší soud správně poukázal na protichůdnost tvrzení stěžovatelky, jestliže se podanou žalobou domáhá rozhodnutí soudu, jímž by byla povolena nezbytná cesta formou služebnosti k předmětným nemovitostem, na straně druhé však tvrdí, že právo cesty již bylo založeno kolaudačním rozhodnutím MNV Unhošť ze dne 11. 2. 1977.

Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou obecných soudů konstatoval, že stěžovatelce není bráněno v užívání předmětných nemovitostí, byť nejde o užívání "komfortní". Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem obecných soudů, že stěžovatelka byla s právním i faktickým stavem předmětných nemovitostí velmi dobře seznámena.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že termín jednání krajského soudu, stanovený na den 19. 11. 2015, byl stranám sporu znám. Pokud v jeho průběhu právní zástupce stěžovatelky odešel, nebyl důvod k odročení jednání za situace, v níž již nebylo prováděno doplnění dokazování a stěžovatelce v účasti na tomto jednání nic nebránilo.

Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu