Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 722/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Psychiatrické nemocnice Bohnice, příspěvkové organizace, IČ: 00064220, se sídlem Praha 8 - Bohnice, Ústavní 91, zastoupené Mgr. Janem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017 č. j. -281, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 27. 2. 2018 se Psychiatrická nemocnice Bohnice (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením o přiznání znalečného bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu majetku dle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě, a aby toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatelka byla jako znalecký ústav v civilním sporu o určení dědického práva ustanovena Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") k podání revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie.

Dne 20. 1. 2017 usnesením č. j. -187 obvodní soud přiznal stěžovatelce odměnu za revizní znalecký posudek ze dne 19. 12. 2019 v celkové výši 45 738 Kč.

Dne 18. 12. 2017 usnesením č. j. -281 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň usnesení obvodního soudu ze dne 20. 1. 2017 č. j. -187 změnil tak, že stěžovatelce přiznal znalečné v celkové výši 14 229,60 Kč, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že revizní znalecký posudek byl proveden řádně a nejsou dány podmínky pro krácení vyúčtované odměny z tohoto důvodu. Vyúčtování revizního znaleckého posudku však obsahuje duplicity ve vyúčtování úkonů a hodinové dotace dílčích úkonů, které nejsou přiměřené jejich povaze a rozsahu. Pokud tedy obvodní soud přiznal stěžovatelce odměnu podle vyúčtování, aniž shledal podmínky pro krácení této odměny, neodpovídá jeho zhodnocení vyúčtování znalečného zásadám uvedeným v , o znalcích a tlumočnících, a v , , a a c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu zaručeného y a Úmluvy, a práva na ochranu majetku zaručeného y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelka konkrétně namítla, že odvolání podané žalobkyněmi jí bylo sice zasláno, nebyla však obecným soudem vyzvána, aby se k jeho obsahu vyjádřila, ani jí nebylo sděleno, že tak může učinit, a proto se k obsahu odvolání nevyjádřila; odvolání navíc neobsahovalo konkrétní návrh, jak má být napadené rozhodnutí obvodního soudu změněno. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016

sp. zn.

a vyjádřila názor, že její věc je obdobná; poukázala i na další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se postavení znalců v soudním řízení. Stěžovatelka opakovala, že za zásadní pochybení považuje postup odvolacího soudu, který ji nedal možnost se k důvodům pro snížení znalečného vyjádřit.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla soudem ustanoveným znalcem v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení y či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. y resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.

Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v a y, y a Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je sice oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. y resp. Úmluvy, avšak v tomto směru v projednávaném případě neshledal žádný náznak porušení.

Ústavní soud nemohl akceptovat hlavní (a v podstatě jedinou) námitku stěžovatelky, že neměla možnost se v řízení o odvolání vyjádřit k obsahu žalobkyněmi podaného odvolání. Jak stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, odvolání jí bylo zasláno; nedostatek soudního poučení o možnosti se k odvolání vyjádřit, sám o sobě nečiní odvolací řízení nespravedlivým.

K poukazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016

sp. zn.

Ústavní soud připomíná znění bodu 16 tohoto nálezu, aplikovatelné i na věc stěžovatelky, v němž uvedl, že z ustanovení nevyplývá povinnost soudu společně se stejnopisem odvolání doručit i výzvu k vyjádření, a že "[i] bez ní bylo stěžovateli umožněno, aby na podané odvolání reagoval a zaujal proti němu vlastní obranu."

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu