Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 260/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. listopadu 2017 č. j. VZV 38/2017-36, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen " "), jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle y, práva na trestní stíhání v souladu se zákonem podle y a práva na ochranu lidské důstojnosti a života podle a y.

2. Napadeným rozhodnutím přerušilo trestní stíhání stěžovatele, zahájené dne 28. 1. 2016, ve věci vedené Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti pod sp. zn. NCOZ-9391/TČ-2017-412202 pro podezření ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle , 2 a odst. 3 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle a odst. 2 písm. b) . Důvodem přerušení trestního stíhání je duševní choroba stěžovatele, která nastala až po spáchání činu a pro kterou není schopen chápat smysl trestního stíhání.

3. Stěžovatel byl na přelomu roku 2015 a 2016 hospitalizován kvůli tzv. cévní mozkové příhodě. Dne 9. 3. 2016 mu bylo diagnostikováno zejména intercerebrální krvácení do oblasti zadní jámy mozkové, hypertenzní nemoc a syndrom obstrukční spánkové apnoe. Znalec konstatoval, že stěžovatel trpí výrazným postižením kognitivních funkcí a dále organickým psychosyndromem s nutností antidepresivní terapie. V dané době nebyl schopen jakýchkoliv úředních úkonů. Znalec doporučil pokračovat v léčbě a zdravotní stav znovu posoudit za 12 měsíců.

4. Z podnětu obhajoby byl dne 20. 3. 2016 vypracován další znalecký posudek, v němž jiný znalec dospěl v podstatě k totožným závěrům.

5. Dne 28. 4. 2016 byl vypracován další znalecký posudek znalci z oblasti psychiatrie a psychologie (tentokrát z podnětu policejního orgánu). Z posudku vyplývá, že stěžovatel není schopen účasti na trestním řízení a prognóza dalšího vývoje je "nesmírně obtížná". K zlepšení stavu může dojít v průběhu měsíců. Nelze vyloučit ani zhoršení zdravotního stavu.

6. Dne 9. 6. 2017 bylo zpracováno doplnění posledně uvedeného posudku, z něhož vyplynulo, že stěžovatel není nadále schopen účasti na trestním řízení a prognóza dalšího psychického stavu se jeví jako jednoznačně nepříznivá.

7. Z podnětu obhajoby byl dne 26. 6. 2017 vypracován další znalecký posudek z odvětví neurologie. Z něj vyplynulo, že stav stěžovatele se nezlepšil. Stěžovatel samostatně plně nezvládá některé aktivity denního života (nákupy, úklid, péče o sebe, dopravu, pohyb mimo domov). Jeho stav po 18 měsících považuje znalec za stacionární, významné zlepšení již nelze očekávat, zhoršení nelze vyloučit.

8. Dne 6. 7. 2016 byl vypracován další posudek z oblasti psychiatrie. Ani v této oblasti ke zlepšení stavu stěžovatele nedošlo. Prognóza dalšího vývoje je nejistá, vzhledem k dosavadnímu průběhu lze konstatovat, že se jedná o trvalé narušení psychiky. K úpravě může dojít, ale očekávat lze spíše zhoršení.

9. Dne 27. 9. 2017 rozhodl policejní orgán o vyloučení trestního stíhání stěžovatele k samostatnému projednání (původně byl stíhán ve skupině dalších obviněných) a dne 23. 11. 2017 policejní orgán předložil návrh na přerušení řízení. Tomu vyhovělo napadeným usnesením. S ohledem na popsané skutkové okolnosti dospělo k závěru, že v řízení nelze nadále pokračovat pro duševní poruchu stěžovatele. Byť znalci prognózu dalšího vývoje neoznačili za optimistickou, žádný z nich neshledal, že by tento stav byl se stoprocentní jistotou trvalý. Za takové situace není dle vrchního státního zastupitelství jiná možnost, než trestní stíhání přerušit a průběžně zjišťovat, zda se zdravotní stav stěžovatele nezlepšil.

II.

Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel namítá, že nedůvodným přerušením trestního stíhání je fakticky vyloučena stěžovatelova obhajoba ve směru nepřípustnosti celého trestního řízení. Trestní stíhání je dle stěžovatele vedeno již více než dva roky přes zákonnou překážku, stěžovatelovu duševní chorobu. Stěžovatel se přitom domáhá pokračování v trestním řízení (ovšem za účelem jeho zastavení). samo s přerušením trestního řízení dlouho otálelo, navzdory jednoznačným znaleckým posudkům ohledně stěžovatelova duševního stavu. Ke dni vydání napadeného usnesení již však důkazní situace opodstatňovala zastavení trestního stíhání. Dále stěžovatel obsáhle popisuje proces dokazování jeho zdravotního stavu lékařskými zprávami a odbornými posudky, které všechny bez výjimky prokazují, že stěžovatel není schopen účasti na trestním řízení a zlepšení zdravotního stavu je v současné době již z odborného hlediska vyloučeno. K diagnóze demence nedošlo pouze s ohledem na předchozí nadprůměrný intelekt stěžovatele. Dle znalců dokonce hrozí zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v důsledku pokračujícího trestního řízení. Zprávy o průběhu nemoci a dopadů do trestního řízení musel navíc obstarávat sám stěžovatel. Orgány činné v trestním řízení tak navzdory odborným závěrům nečinily. Na stěžovatelem předložené důkazy nijak nereagovaly. Stěžovatel je tak po celé trestní řízení ve stavu, kdy není sám schopen obhajoby a reakcí na činnost orgánů činných v trestním řízení. V dané věci přitom nejde o střet důkazů stran trestního řízení, neboť všechny důkazy směřují ke stejnému závěru. Postupem vrchního státního zastupitelství však nastal stav, kdy nelze vést obhajobu a obžaloba sama sebe zbavila možnosti jednat procesně tak, jak jí ukládá zákon. Konkrétně nemá stěžovatel, a to na časově neomezenou dobu, možnost dokazovat trvalost své duševní poruchy a tím i existenci překážky vedení trestního řízení, které je tak po celou dobu vedeno nezákonně.

11. Uvedené důkazy si pak svévolně vyhodnotilo tak, že žádný z posudků výslovně neuvádí absolutní jistotu ohledně nezvratnosti stěžovatelova zdravotního stavu. Takové odborné závěry však dle stěžovatele přísluší pouze znalcům a bez důkazního podkladu k nim orgány činné v trestním řízení nesmí dospět, což v minulosti konstatoval i Ústavní soud. Hodnocení státního zastupitelství považuje stěžovatel za extrémně rozporné z obsahem provedených důkazů. Stěžovatel přitom nenapadá samotný závěr ohledně trvalosti jeho zdravotního stavu, nýbrž jeho užití pro přerušení trestního řízení. Na základě zjištěných důkazů by měl být tento závěr podkladem pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Takovému rozhodnutí se však svým postupem vzpírá. Tím rovněž porušuje stěžovatelovo právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a svoji liknavostí jej porušoval i po celou dobu trestního stíhání. Konečně uvedený postup ohrožuje stěžovatelovo zdraví a život, což představuje dle stěžovatele porušení zásady přiměřenosti trestního řízení. Stíhání mentálně bezbranného obviněného a bránění mu v obhajobě (přerušením řízení) považuje stěžovatel za porušení úcty k jeho lidské důstojnosti a porušení zásady rovnosti účastníků trestního řízení. Tím získala veřejná žaloba unfair výhodu, neboť jí znemožňuje střet veřejné žaloby a obhajoby. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

14. Ústavní soud neshledal v postupu vrchního státního zastupitelství ústavněprávní deficit. Především je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádným konkrétním způsobem neuvádí, jak přerušené trestní řízení zasahuje do jeho právní (ústavněprávní) sféry. Od vydání napadeného rozhodnutí trestní řízení nepokračuje a proti stěžovateli (jakož i jeho právní sféře) by tak v současné době neměly být vedeny žádné procesní úkony, s výjimkou občasného přezkumu jeho zdravotního stavu ze strany odborníků. Dle Ústavního soudu nelze tak u takového obviněného hovořit o jakémkoliv narušení jeho života napadeným postupem. Naopak nepokračováním v trestním řízení, přičemž dopady do života považuje Ústavní soud v obou případech zastavení i přerušení trestního řízení za v podstatě totožné (s výjimkou uvedeného zkoumání), jsou stěžovatelova uvedená práva (zdraví, život, důstojnost) chráněna v maximální možné míře. Poukaz na nedůstojné stíhání mentálně oslabeného obviněného je dle Ústavního soudu zcela nepřípadný, neboť napadeným rozhodnutím se trestní stíhání naopak končí, jakkoliv na prozatím nejistou dobu. V takovém postupu nelze spatřovat zneužívání stěžovatelova stavu k získávání jakýchkoliv výhod ze strany orgánů veřejné žaloby. Jejím úkolem je hájit zájem společnosti na potírání trestné činnosti. A je to právě stěžovatelova nemoc, která brání normálnímu ukončení vedeného trestního řízení, tedy podloženému závěru o stěžovatelově vině či nevině. Tak jako tato nemoc brání stěžovateli v jeho ideální obhajobě, omezuje úplně stejně procesní práva veřejné žaloby (resp. společnosti, kterou zastupuje) a dále například poškozených.

15. Z ústavních práv se tak dle Ústavního soudu stěžovatel fakticky dovolává pouze práva na vedení trestního řízení v souladu se zákonem. Ústavní soud však ustáleně uvádí, že nikoliv každé porušení zákona je důvodem pro zásah Ústavního soudu, a to ani při přezkumu trestního řízení, přísně svázaného zásadou legality. Ústavní soud vždy posuzuje, zda postup orgánů činných v trestním řízení je především zásahem v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009

sp. zn.

(U 9/52 SbNU 821)]. Aby měl zásah Ústavního soudu nějaký smysl, musí se napadený postup nějak reálně projevovat v některé sféře chráněné hmotnými ústavními právy. Takový zásah však v dané věci dle Ústavního soudu vůbec nenastal.

16. Vrchnímu státnímu zastupitelství nelze vytnout ani svévoli při hodnocení důkazů. Jeho úkolem jako orgánu veřejné žaloby bylo posoudit, zda nashromážděné důkazy zakládají nutnost zastavit trestní stíhání [podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu], anebo nutnost přerušit trestní řízení [podle § 173 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Oběma postupy je uznána překážka v dalším postupu v trestním řízení pro duševní či jinou závažnou chorobu obviněného a okamžité (či krátkodobé) důsledky obou postupů jsou v podstatě stejné. Rozdíl při rozhodování o jejich aplikaci spočívá pouze v tom, zda z nashromážděných důkazů lze učinit dostatečně podložený závěr o nezvratitelnosti předmětné choroby. Napadené usnesení vyjmenovává všechny relevantní důkazy (znalecké posudky) a dovozuje z nich konkrétní závěr. Rozhodně nelze hovořit o tom, že by státní zastupitelství samo nahrazovalo činnosti znalců, jak uvádí stěžovatel. Státní zástupce nevyplňuje svými názory "mezeru" ve znaleckých posudcích, nýbrž znalecké posudky sám logicky interpretuje. V odůvodnění napadeného usnesení jsou uvedeny znalecké závěry (které nejsou tak jednoznačné, jak je popisuje stěžovatel), z nichž dovodilo přetrvávající nejistotu ohledně možného zlepšení stěžovatelova zdravotního stavu, jakkoliv málo pravděpodobného. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, že státní zastupitelství některé podstatné závěry přehlédlo, či vynechalo, pouze je dle něj třeba je odlišně interpretovat. To však důvod pro zásah Ústavního soudu být nemůže.

17. Je to právě státní zástupce, který je za vedení trestního řízení odpovědný a znalci mu pouze zpracovávají podklady. Jsou-li tyto nejasné, je jeho úkolem rozhodnout v souladu s právem o dalším procesním postupu. V přípravné fázi trestního řízení platí totiž u státního zástupce zásada obdobná maximě "iudex peritus peritorum", dle níž je rozhodující orgán v konečném důsledku nad všemi znalci a za své rozhodnutí plně odpovědný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013

sp. zn.

, bod 12 usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

nebo nález ze dne 13. 10. 2015

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

18. Konečně je Ústavní soud toho názoru, že stěžovateli není ani nijak upřeno jeho právo na obhajobu, pokud jde o otázku definitivního zastavení trestního stíhání. Stěžovateli, resp. jeho rodině či obhájci, nic nebrání orgánům činným v trestním řízení nadále zasílat své podněty ohledně nutnosti trestní stíhání zastavit. Na to by měly tyto orgány přiměřeně reagovat a při shledání jejich důvodnosti skutečně trestní stíhání definitivně uzavřít jeho zastavením. Takovému postupu podle názoru Ústavního soudu nic nebrání [srov. § 173 odst. 1 písm. d) trestního řádu], budou-li pro něj splněny skutkové podmínky. Ostatně jak vyplývá z výše uvedeného, v současné době není stěžovatel stíhán (nařčen z trestného jednání) a zásahy do jeho života (a nutnost se proti nim ohrazovat) jsou tak z hlediska trestního (a ústavního) práva minimální.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu