Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 218/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. -178, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 č. j. -14024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2016 č. j. -13485, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z y, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle a odst. 2 písm. a) a b) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a účastenství ve formě pomoci na pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle a odst. 3 písm. c) . Těch se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že v rámci velké skupiny napomáhal v opatřování věcí a surovin pro rozsáhlé pěstování rostlin konopí v několika tzv. pěstírnách. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 3 měsíců a k trestu propadnutí mobilního telefonu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě obsáhlých výpovědí všech obviněných, analýzy záznamu telefonních hovorů a odposlechů a částečného doznání stěžovatele.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s obsáhlým odůvodněním krajského soudu.

4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s právní kvalifikací stěžovatelova jednání, když krajský soud správně dovodil i subjektivní stránku uvedených trestných činů. Stěžovatel sice nedisponoval přesnou vědomostí o každém detailu obchodu či rozsahu vybavení pěstírny, to však nevylučuje jeho úmyslné zavinění v nepřímé formě. O samotné vědomosti stěžovatele ohledně páchání trestné činnosti pak měly svědčit i záznamy odposlechů.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že odsuzujícím rozhodnutím v části týkající se skutku pod bodem 5 rozsudku krajského soudu byla porušena jeho ústavní práva, neboť má za to, že popis jednání nesvědčí o jeho účastenství ve formě pomoci na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přičemž v popisu skutku je nedostatečně individualizováno jednání jednotlivých osob z hlediska objektivní a subjektivní stránky. Rozhodnutí neodpovídá provedeným důkazům a závěry soudu jsou tak v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. V důsledku toho bylo vůči stěžovateli užito přísnější právní kvalifikace jeho jednání. S níže uvedenými námitkami se přitom odvolací soud vůbec nevypořádal. Jeho usnesení považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění není konkretizováno ve vztahu k jednotlivým obžalovaným. Dle stěžovatele nebylo dostatečně prokázáno, že by měl vědomost o využití. Stěžovatel v dovolání namítal nesprávnost právní kvalifikace jednání pod bodem 5. rozsudku Krajského soudu v Plzni, když má za to, že se jednalo o další útok pokračujícího zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Popis jednání nesvědčí o jeho účastenství ve formě pomoci na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přičemž v popisu skutku je nedostatečně individualizováno jednání jednotlivých osob z hlediska objektivní a subjektivní stránky jím poskytnutých věcí k vybudování velké pěstírny konopí. Nejvyšší soud pouze uvedl, že ze stěžovatelovy nevědomosti o všech detailech pěstování nelze vyloučit jeho úmysl. Tím ovšem porušil princip presumpce neviny. Naopak stěžovatelův úmysl nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neprokázaly jeho úmyslné zavinění. Tím se po Ústavním soudu domáhá dalšího přezkumu provedených důkazů. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí, zejména obsáhlé a podrobného rozsudku krajského soudu, je zřejmé, že soudy vzaly v potaz všechny provedené důkazy a dovodily z nich konkrétní a individualizované závěry. Stručnost rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá ze skutečnosti, že tento plně odkázal na závěry soudu krajského. Takové odůvodnění ústavně plně obstojí, splňuje-li rozhodnutí soudu nižšího stupně podmínku přezkoumatelnosti.

9. Soudy stěžovatelův úmysl u sporného skutku dovodily ze série nepřímých důkazů, zejména stěžovatelova částečného doznání, ze záznamů odposlechů a celkové organizovanosti, rozsahu a netradičnosti uvedené činnosti. Roli samozřejmě hrála i veškerá ostatní prokázaná trestná činnost. Úmyslné zavinění přitom nemusí být prokázáno výlučně přímými důkazy, jak se zřejmě stěžovatel domnívá. Lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, dle nějž se stěžovatel sám doznal, že o možném "drogovém pozadí" svého zaměstnání věděl, a musel být tedy se svým podílem na trestné činnosti přinejmenším srozuměn. Tím jsou naplněny znaky nepřímého úmyslu. Nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že by Nejvyšší soud obrátil zásadu presumpce neviny. Závěrem, že nepřesná vědomost o trestné činnosti nevylučuje naplnění znaků úmyslného zavinění, pouze Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelovu nedůvodnou obhajobu. Zavinění bylo prokázáno řadou jiných, nepřímých důkazů.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu