Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1676/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, č. j. -30, Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. -352, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. března 2017, č. j. -331, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle a 2 písm. c) , odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, a k trestu zákazu činnosti - zákazu podnikání a výkonu funkce statutárního orgánu na pět let. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze citovaným usnesením zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením jeho dovolání odmítl.

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá, že byl uznán vinným pro nepodání daňových přiznání a nezaplacení daně, ačkoliv jeho společnost měla zdanitelné příjmy a on k tomu byl správcem daně i vyzván. Podle stěžovatele však není uvedené jednání trestným činem a soudem zjištěná škoda (daň ve výši 2 330 730 Kč) byla určena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel již v odvolání uvedl, že trestný čin je spáchán jen tehdy, je-li daň úmyslně snížena nebo zcela zapřena, ne však, není-li přiznána a uhrazena - k tomu odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. a -30, i Ústavního soudu

sp. zn.

. Trestní správo má sloužit jako ultima ratio, zejména v situaci má-li správce daně nástroje k vymáhání daně; odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek posoudil jako správný. V dovolání stěžovatel navíc namítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a nesprávný výpočet škody.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudy provedeným výkladem byl zkrácen v právech zakotvených v a 39d (dále jen ""), jakož i v a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhl napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) není dalším stupněm obecných soudů a neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, jsou-li současně porušena i základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Právní věta stěžovatelem citovaného nálezu

sp. zn.

zní: "[u]stanovení § 148 odst. 1 tr. zákona chrání jako právní statek zájem státu na správném vyměření daně a jiné povinné platby. Zkrácením daně není její neodvedení, byla-li správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením daně také není pouhé nezaplacení daně včas, nebyla-li co do výše daň zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného" (obdobně i Nejvyšší soud ve sp. zn. ).

S ohledem na uvedenou judikaturu nalézací soud v rozsudku sice omezeně připustil důvodnost výkladu stěžovatele, správně však dovodil, že úmyslné nepodání daňového přiznání vyvinění vylučuje - ve spojení s potřebou správce daně zjistit výši (neodvedené) platby, kterou není možné bez součinnosti s daňovým poplatníkem určit přesně, pak dochází i ke zkreslení výše daňové povinnosti, a to právě v důsledku úmyslného jednání pachatele tohoto trestného činu. Podle důvodové zprávy k ustanovení § 240 trestního zákona chrání toto ustanovení zájem státu na řádném vyměření a odvedení daní a poplatků. Stěžovatelem předestřený výklad, zužující tuto ochranu jen na ponížení či zatajení a vyvinění v případě "prostého" nezaplacení, proto nelze akceptovat. V tomto směru jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, dostatečná a Ústavní soud na ně jako na věcně správná bez dalšího odkazuje.

Obecné soudy svým postupem nezkrátily stěžovatele v právu na spravedlivý proces (y). Stanoví-li jen zákon, jaké jednání je trestným činem (y), nezakládá jiný (nesprávný) výklad zákonného ustanovení důvodnost ústavní stížnosti, a není ani projevem porušení tohoto zaručeného práva. Soudy v řízení postupovaly v souladu s právními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. 8. 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu