Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1653/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Offroadpark HOLD, s.r.o., se sídlem U Lužického semináře 114, Praha 1, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. -12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2018 č. j. -22, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2018 č. j. -42. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu kasačního soudu, který odmítl její kasační stížnost pro opožděnost. Je přesvědčena, že lhůta k podání kasační stížnosti počala běžet teprve právní mocí opravného rozhodnutí. Domnívá se, že při výkladu předmětných ustanovení měl Nejvyšší správní soud analogicky vycházet z ustanovení , a

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 4. 9. 2017 č. j. JMK 127407/2017, sp. zn. S-JMK 101996/2017/OD/VW. Vzhledem k tomu, že k žalobě nebyla připojena plná moc, vyzval krajský soud zástupce stěžovatelky usnesením k jejímu doložení. Této výzvě nebylo ve lhůtě vyhověno. Usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky dne 10. 1. 2018. Mezitím dne 9. 1. 2018 dodal zástupce stěžovatelky plnou moc k jejímu zastupování. Podáním ze dne 2. 2. 2018 požádala stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce o opravu usnesení krajského soudu, které krajský soud částečně vyhověl a výše citovaným opravným usnesením provedl některé opravy v záhlaví usnesení o odmítnutí žaloby. Opravné usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno do datové schránky dne 8. 2. 2018. Dne 19. 2. 2018 podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud podle ve spojení s odmítl, protože byla podána opožděně.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu ostatních soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci; jeho úkol spočívá "toliko" v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace přísluší ostatním soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Jde o situace, kdy soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (nález

sp. zn.

). Ústavněprávní požadavek představuje též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné takové pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

Stěžovatelka se dovolává porušení čl. 6 Úmluvy, jež každému zaručuje právo domáhat se svého práva, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Toto právo však stěžovatelce upřeno nebylo, neboť se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení před krajským soudem a proti jeho rozhodnutí měla k dispozici kasační stížnost, kterou však podala opožděně. Pozdním podáním kasační stížnosti se stěžovatelka zbavila možnosti, aby se Nejvyšší správní soud jejími námitkami zabýval.

Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího správního soudu a shledal, že jeho závěr o opožděnosti stěžovatelčiny kasační stížnosti je důsledkem aplikace příslušné zákonné úpravy, tj. zejména ustanovení ve spojení s a je ústavně konformní. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud vycházel ze své dřívější judikatury (srov. usnesení č. j. -79 nebo rozsudek č. j. -123), která počítá se začátkem běhu nové lhůty pro podání kasační stížnosti pouze ve vztahu k opravnému usnesení, kterým došlo k opravě výroku rozhodnutí a nikoli pouze jeho záhlaví, jako tomu bylo v posuzované věci.

V daném případě byly podmínky zakotvené v citovaných ustanoveních podústavního práva splněny a Nejvyššímu správnímu soudu proto nelze - z pohledu ústavní konformity jeho rozhodnutí - vytýkat, že kasační stížnost odmítl. Relevantní není ani poukaz stěžovatelky na a na komentáře k tomuto procesnímu předpisu. Nejvyšší správní soud poskytuje ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným . , jako procesní předpis pro civilní soudy, na postup správních soudů aplikovat nelze, a to ani za využití analogie. Okolnost, že stěžovatelka se závěry kasačního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu