Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 726/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. E., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, Praha, směřující proti oznámení Vězeňské služby České republiky, Věznice Jiřice ze dne 1. 10. 2017, č. j. VS 17468-62/ČJ-2016-802440, a spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. a IV. , za účasti Vězeňské služby České republiky jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného oznámení Vězeňské služby České republiky, na základě kterého byl v souladu s ustanovením čl. II. a čl. IV. zařazen do věznice s ostrahou a umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Stěžovatel své podání spojil s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. a čl. IV. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. , odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let. Na základě žádosti o přeřazení do věznice mírnějšího typu byl usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 4. 2016, č. j. -39, podle ustanovení , 2, 6 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") přeřazen do věznice s mírnějším režimem, a to do věznice s dozorem. Následně byl však stěžovatel na základě ústavní stížností nyní napadeného oznámení Vězeňské služby (dále jen "oznámení") přeřazen do věznice s ostrahou a umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, a to právě na základě přechodných ustanovení čl. II. a čl. IV.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným zpětným zařazením do věznice s ostrahou, proti kterému nemá možnost jakkoliv se právně bránit, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené a d (dále jen " "). Zároveň má za to, že ustanovení čl. II. a čl. IV. , jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem.

4. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podal včas, přestože byl s oznámením seznámen již dne 1. 10. 2017, protože zásah do jeho ústavním pořádkem zaručených práv kontinuálně trvá, neboť je nadále neoprávněně zařazen do věznice s přísnějším režimem a tomuto režimu je nucen podléhat. V daném případě jde proto údajně o zásahy, které se opakují nebo svou setrvalostí kontinuálně vyvolávají stále nová a nová porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele. Takové zásahy (každý den jejich trvání) je třeba posuzovat pro účely lhůty k podání ústavní stížnosti samostatně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2004,

sp. zn.

, nebo nález ze dne 4. 1. 2006,

sp. zn.

; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Platí tedy, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá.

5. Stěžovatel tvrdí, že po nabytí účinnosti novelizačního byly z tr. zákoníku vyňaty dva nejmírnější typy věznice s dohledem a dozorem. Nově byly zřízeny věznice s ostrahou, které jsou vnitřně diferenciovány na nízký, střední a vysoký stupeň zabezpečení. Jádro stěžovatelovy námitky spočívá v tom, že novou právní úpravou byl de facto prolomen princip, že o přeřazení odsouzeného do jiného typy věznice v průběhu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje jedině soud. Vlivem nabytí účinnosti novelizačního zákona byl totiž stěžovatel opět zařazen do věznice s přísnějším režimem, ze které byl předtím, na základě jeho kladně vyřízené žádosti, rozhodnutím soudu přeřazen. Tímto zákonným ustanovením tak došlo ke zkrácení práv stěžovatele, a to způsobem, který mu neumožňuje se bránit jinak než ústavní stížností, neboť proti oznámení není přípustný žádný opravný prostředek. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že bylo porušeno i jeho základní právo na legitimní očekávání, zaručené Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel prý totiž v souladu s právní úpravou před nabytím účinnosti novelizačního očekával, že může být přeřazen zpět do přísnějšího typu věznice toliko na základě rozhodnutí soudu. V situaci, kdy plnil řádně své povinnosti v rámci výkonu trestu odnětí svobody a nezavdává nikterak příčinu k jeho přeřazení, se cítí být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, když je bez jakéhokoli procesu či posouzení automaticky přeřazen do přísnějšího typu věznice. Stěžovatel konečně namítá, že došlo k porušení y prolomením zákazu retroaktivity trestního práva tam, kde to pro obviněné/odsouzené zakládá nepříznivé důsledky.

6. S ústavní stížností spojil stěžovatel i návrh na zrušení ustanovení čl. II. a čl. IV. , kterým en bloc došlo k přeřazení odsouzených z věznic s dozorem do fakticky přísnějšího typu věznice - věznice s ostrahou s vysokým stupněm zabezpečení.

7. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.

8. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti.

9. Stěžovatel uvádí, že napadá v záhlaví označené oznámení, s nímž byl seznámen již dne 1. 10. 2017 a ústavní stížnost podal teprve dne 28. 2. 2018, nicméně domnívá se, že je stížnost včasná, jelikož v důsledku oznámení dochází ke kontinuálním zásahům do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a "takové zásahy (každý den jejich trvání) je třeba posuzovat samostatně pro účely lhůty k podání ústavní stížnosti s ohledem na princip efektivní ochrany základních práv". S takovým výkladem nicméně Ústavní soud nesouhlasí, a to ze dvou důvodů.

10. Předně, ze shora uvedeného se podává, že ústavní stížnost brojí proti oznámení, které ovšem svojí povahou představuje rozhodnutí a nikoliv tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Jak se totiž podává z ustálené judikatury Ústavního soudu, pojem "rozhodnutí" je nutno vykládat materiálně, takže není rozhodné, zda napadený akt je takto označen a jakou má formu, nýbrž zda je způsobilý negativně zasáhnout právní sféru účastníka řízení (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2017). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je proto třeba počítat již od doručení tohoto rozhodnutí (tzn. oznámení).

11. Za druhé, výklad nabídnutý stěžovatelem by ve svých důsledcích vedl ke zcela nelogickým až absurdním závěrům. Pokud by totiž Ústavní soud připustil, že se v případě zásahu do osobní svobody lhůta k podání ústavní stížnosti odvozuje od kteréhokoliv dne, kdy dochází k tvrzenému zásahu do tohoto práva, pak by bylo možno např. u vazebních rozhodnutí či rozhodnutí ukládajících trest odnětí svobody tato rozhodnutí napadat ústavní stížností prakticky kdykoliv od okamžiku jejich doručení (resp. vyhlášení), tedy i po několik let, v extrémním případě dokonce desetiletí.

12. Proto Ústavní soud uzavírá, že shledal ústavní stížnost opožděnou a proto ji podle ustanovení odmítl.

13. Za dané procesní situace se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda stěžovatel mohl předmětné oznámení napadnout jiným procesním prostředkem k ochraně práva, jelikož se o to zjevně ani nepokusil a současně neuvádí žádné důvody, kterými by odůvodnil přesah vlastních zájmů podané ústavní stížnosti ( ).

14. Spolu s návrhem na zrušení oznámení Vězeňské služby se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá i zrušení vybraných ustanovení Z ustanovení však vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh proto "sdílí osud" ústavní stížnosti.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu ve smyslu . Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona.

15. Za daného procesního stavu je proto nutno odmítnout rovněž stěžovatelův akcesorický návrh na zrušení ustanovení čl. II a čl. IV. , neboť takový návrh by mohl být (na základě postoupení věci plénu) věcně projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu