Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2376/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Aulíka, zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. -218, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2017 č. j. -176 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. března 2017 č. j. -144, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a obce Petrovice u Sušice, sídlem Petrovice u Sušice 34, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen "Ústava) stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo vlastnit majetek zakotvené v d (dále jen " "), dále právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y ve spojení s y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a taktéž byl k jeho tíži porušen ústavní zákaz libovůle rozhodování soudů garantovaný v y a právo na rovnost účastníků v řízení podle y.

2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala nahrazení souhlasu stěžovatele s vydáním dvou movitých věcí (obrazu s náboženským motivem Ignatze Raaba a náboženské knihy - latinského misálu) ze soudní úschovy tvrdíc, že jde o její majetek. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že vlastnické právo k oběma movitým věcem svědčí vedlejší účastnici, tudíž rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. -69 žalobě vyhověl. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. -105 rozsudek okresního soudu zrušil, byť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovateli nesvědčí vlastnického právo k předmětným movitým věcem, že však nelze zjistit, komu vlastnické právo k nim náleží. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2017 č. j. -144 opětovně žalobě vyhověl s odůvodněním, že stěžovatelka vlastnické právo k předmětným věcem vydržela (příp. je má v oprávněné držbě).

3. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal opět odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 17. 7. 2017 č. j. -176 rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že to byla vedlejší účastnice, která prokázala, že se díky dobré víře, že jí věci patří, stala jejich oprávněnou držitelkou.

4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, v němž uvedl, že "je přípustné dle ustanovení , neboť dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, vztažmo k ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu, i soudu I. stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, jenž v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". V dalších částech dovolání uvedl, že za prvotní dovolací důvod považuje nesprávnou aplikaci zrušených právních předpisů soudem (část IV.), zpochybňoval procesní legitimaci vedlejší účastnice (část V.), namítal zkrácení svých procesních práv (část VI.), upozorňoval na ignorování závazného právního názoru okresním soudem a na neodůvodněnou rezignaci na původní právní názor krajským soudem (část VII.), tvrdil neoprávněnost a nedůvodnost kvazi nároků vedlejší účastnice (část VIII.), absenci řádného odůvodnění (část IX.), nedůvodné a nezákonné upřednostnění zájmů vedlejší účastnice (část X.), zpochybnil svědeckou výpověď (část XI.) a tvrdil své vlastnické právo k předmětným věcem (část XII.). Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. -218 odmítl, neboť - podle jeho názoru - jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle [z jeho konkretizované judikatury plyne, že má-li být dovolání podle ustanovení přípustné proto, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak" (v dovolání žalovaným nepřesně formulováno tak, že "dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak"), jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, jednak námitky, kterými stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v , a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (namítá-li vady řízení spočívající v tom, že "při soudním jednání konaném dne 27. 2. 2017" u soudu prvního stupně došlo "k evidentnímu zkrácení jeho procesních práv nezákonným postupem soudu, a to i v rovině tvrzení a dokazování, jež mu bylo odňato a znemožněno", že odvolací soud za "nezměněné důkazní situace a při ignorování svého závazného právního názoru potvrdil výrokově a argumentačně totožné následné rozhodnutí" soudu prvního stupně a že se soudy obou stupňů "vůbec nezabývaly a nevyjádřily" k námitkám a tvrzením žalovaného, a nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům soudy přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení Nad tento rámec objasnil stěžovateli jeho omyl ohledně použití i v současné době.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel - po stručné rekapitulaci průběhu sporu - tvrdí, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání ryze formalisticky, čímž znemožnil jeho věcné projednání, ačkoliv dovolání obsahovalo podle jeho názoru veškeré obligatorní náležitosti a byly rovněž naplněny předpoklady pro jeho přípustnost (v tomto kontextu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo i do jeho práva na ochranu legitimního očekávání, dobré víry v právní řád a zaručených principů předvídatelnosti soudního rozhodování, a to z několika specifikovaných důvodů (pozn.: tyto důvody obsahově korespondují důvodům uplatněným již v dovolání): pro absenci procesní legitimace vedlejší účastnice (část 1.), zkrácení jeho procesních práv (část 2.), ignorování závazného právního názoru okresním soudem a neodůvodněnou rezignaci na původní právní názor krajským soudem (část 3.), absenci řádného odůvodnění rozhodnutí (část 4.), neoprávněnost a nedůvodnost kvazi nároků vedlejší účastnice (část 5.), nedůvodné a nezákonné upřednostnění zájmů vedlejší účastnice (část 6.) a tvrdí svoje vlastnické právo k předmětným věcem (část XII.).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 11. až 12.).

8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise okresního soudu na č. l. 185 až 192) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, jednak námitky, kterými stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v , nejsou způsobilé založil přípustnost dovolání podle , čímž nenaplnil obligatorní náležitosti dovolání.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

není případný, neboť z textu jeho dovolání ani cum grano salis nelze žádné vymezení předepsaných předpokladů přípustnosti dovodit). Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu jeho majetkových zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v říjnu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu