Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 409/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. P., nezletilého M. P. a nezletilého V. P., zastoupených JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Kubišova 49/1303, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. -164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. , o návrhu na úpravu poměrů do a po rozvodu, o střídavou výchovu a o úpravu styku tak, že svěřil nezletilé M. a V. P. pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matce. Současně uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého M. měsíčně částkou 9.500 Kč měsíčně a na nezletilého V. částkou 10.000 Kč měsíčně. Současně obvodní soud upravil i rozsah styku otce s nezletilými.

K odvolání otce změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem shora uvedené rozhodnutí nalézacího soudu tak, že svěřil nezletilé do střídavé péče obou rodičů s tím, že též rozvrhl rozsah styku rodičů s nezletilými během prázdnin. Současně odvolací soud uložil otci nezletilých přispívat na výživu nezletilého V. částkou 5.650 Kč měsíčně a na nezletilého M. částkou 5.300 Kč měsíčně. Stěžovatelce pak uložil přispívat na výživu nezletilého V. částkou 2.450 Kč a na nezletilého M. částkou 2.300 Kč.

Stěžovatelé považují rozsudek odvolacího soudu za překvapivý, neboť tento nedoplnil a ani nezopakoval dokazování a přitom zaujal zcela opačný právní názor, než soud prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle stěžovatelů zřejmé, že tento považoval skutkový stav za nově zjištěný a zcela odlišně rozhodl podle nově zjištěného skutkového stavu, aniž by účastníky na tuto skutečnost upozornil. Nově zjištěné skutečnosti označil odvolací soud za "doznání matky", což měla být její jediná odpověď na otázku člena senátu. Stěžovatelkou uváděné sdělení k aktuální situaci v bytě je tak podle jejího mínění vytrženo z kontextu. V řízení před městským soudem měla matka uvést, že otec před nařízením odvolacího jednání pobýval účelově v bytě více, a to 1-2x v týdnu. Přitom však na noc odešel poté, co se se synem naučil. Stěžovatelka uvedla, že otec docházel do domácnosti v minulosti jen na víkendy a v pracovních dnech jen podle svého uvážení a pouze kvůli potřebě probrat učební látku s nezletilým V.

Dále stěžovatelé poukázali na to, že odvolací soud nezohlednil ve svém rozhodování názor nezletilých dětí, které se v řízení před soudem prvního stupně vyjádřily v tom smyslu, že si přejí zachovat stávající model péče (matka všední dny a otec jen víkendy). Nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož se týdenní intervaly střídavé péče příliš neliší od přání dětí. Podle náhledu stěžovatelů městský soud nepřihlížel k nejlepšímu zájmu nezletilých dětí. Nebyly tedy splněny podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud, aniž by doplnil dokazování či provedl některé důkazy znovu, provedl sám hodnocení podmínek pro nařízení střídavé výchovy, tím však měl zatížit řízení procesní vadou.

Za podstatné je ze strany stěžovatelů považováno i to, že byla pominuta judikatura Ústavního soudu zdůrazňující nutnost zohlednit specifika každého nezletilého v každém soudním případě a nemožnost generalizování závěrů nálezů jako formy pro rozhodování bez konkrétního obsahu. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že nelze paušalizovat závěry nálezu

sp. zn.

a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaném zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno.

Z výše vyložených důvodů mají stěžovatelé za to, že by ústavní stížností napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány a d.

III.

Předtím než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, zkoumal, zda jsou nezletilí osobami oprávněnými napadnout je ústavní stížností.

Otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím civilních soudů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců, pouze za situace, kdy nehrozí kolize zájmů rodiče s dítětem. V případech střetu zájmů Ústavní soud považuje za vyloučené, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. Z toho důvodu Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnost nezletilých (zastoupených rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další).

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před odvolacím soudem nebyly splněny podmínky pro změnu rozsudku nalézacího soudu, nelze jí dát za pravdu. Podle "odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení ( ) nebo zrušení ( ) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout". V nyní posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, přičemž tento dále doplnil výslechem matky. Poukazuje-li tato na skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu byl pro ni překvapivý, neboť ji soud neseznámil se svým právním názorem na věc, je třeba uvést, že ustanovení a nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.

Podle náhledu Ústavního soudu není pochyb o tom, že stěžovatelce byly okolnosti projednávaného případu dobře známy, v řízení před odvolacím soudem byla slyšena a byl jí poskytnut procesní prostor pro to, aby se mohla k odvolání otce, domáhajícího se svěření nezletilých dětí do střídavé péče, vyjádřit.

K námitce překvapivosti napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud dodává, že v civilním řízení není (na rozdíl od řízení trestního) bez dalšího součástí ústavní záruky práva na spravedlivý proces princip dvojinstančnosti řízení (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 4. 2014).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítala, že odvolací soud nerespektoval názor nezletilých dětí, které se v řízení před soudem prvního stupně vyjádřily v tom smyslu, že si přejí zachování stávajícího výchovného modelu, tj. že by byly o víkendu s otcem a během týdne s matkou. Podle náhledu Ústavního soudu je v souvislosti s uvedeným důležité, že se odvolací soud přáním nezletilých dětí zabýval a hodnotil mimo jiné to, jak zásadní pro ně bude přeměna výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů. Městský soud na str. 7 napadeného rozsudku učinil hodnotící závěr, podle něhož střídavá péče nepředstavuje s ohledem na místo, kde rodiče s dětmi bydlí, výrazný zásah do stávajících poměrů nezletilých, neboť se výrazně neliší od jejich přání. Tento závěr považuje Ústavní soud za přiléhavý a ústavně konformní.

Podle náhledu Ústavního soudu má na hodnocení předmětného případu zásadní vliv ta skutečnost, že bez ohledu na to, jaký model úpravy výchovy nezletilých dětí obecné soudy zvolily, žijí tyto stále ve stejném bytě. Tedy nedochází k tomu, že by děti byly nuceny se pravidelně vyrovnávat s domácností toho či onoho rodiče. Z uvedeného důvodu nemá Ústavní soud za to, že by za stávající skutkové situace mohlo ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu dojít k zásahu do práv nezletilých, natož pak do jejich základních práv. I v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a obecné soudy po jeho zásahu svěřily nezletilé děti do výlučné péče matky, mělo by toto rozhodnutí do jejich života jen okrajový dopad. Navíc, z rozsudku nalézacího soudu se podává, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými o každém víkendu, což neproporcionálně vylučuje matku z jakékoliv víkendové aktivity s nezletilými dětmi.

S ohledem na shora uvedené jedinečné okolnosti případu má Ústavní soud za to, že vhodnou úpravou výchovných poměrů by byla např. společná péče obou rodičů. Touto variantou se zcela správně zabýval již odvolací soud, který však uzavřel, že pro tuto formu výchovy nejsou splněny základní předpoklady, a to oboustranný souhlas rodičů.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl ve vztahu ke stěžovatelce jako návrh zjevně neopodstatněný [ ] a ve vztahu k nezletilým dětem, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu