Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 640/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prof. MUDr. Drahoslavy Pešta Kohl, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -33 ze dne 4. 1. 2018 a o návrhu na zrušení , o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na respektování rodinného a soukromého života dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu jména dle d (dále jen ""), jakož i navazující právo na ochranu před zásahy státní moci do výkonu práva na rodinný a soukromý život dle Úmluvy a y.

Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j. MHMP 1052335/2016, sp. zn. S-MHMP 352126/2016 ZIO ze dne 13. 6. 2016 Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik č. j. ÚMČP1 11866/2016 ze dne 21. 1. 2016, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o povolení změny příjmení z dosud užívaného "Pešta Kohl" na příjmení "Altenburg Kohl" podle , 2 a , 2 a 4 , o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Oba správní orgány shodně konstatovaly, že nebyly splněny zákonné podmínky pro změnu příjmení, neboť by v tomto konkrétním případě měla změna dopad i na příjmení manžela stěžovatelky. Ten sice se změnou příjmení stěžovatelky souhlasil, avšak požadoval zachování svého příjmení v nezměněné podobě, což není dle možné.

Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy brojila stěžovatelka žalobou, jež Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -53 ze dne 14. 2. 2017 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -33 ze dne 4. 1. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že správní orgány, potažmo správní soudy měly při posuzování její žádosti upřednostnit výše zmíněná ustanovení Úmluvy ay, jakož i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, před doslovným zněním . Dle jejího názoru je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelné, aby zákon u manželů, kteří se dohodli na užívání společného příjmení, neumožňoval následnou změnu příjmení jednoho z manželů, pokud s tím druhý manžel vysloví souhlas. Stěžovatelka označila v tomto ohledu za neudržitelné závěry Nejvyššího správního soudu, že do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života bylo ze strany správních orgánů zasaženo jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem a že na její případ nedopadají rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burghartz proti Švýcarsku ze dne 22. 2. 1994 č. 16213/90 a ve věci Daróczy proti Maďarsku ze dne 1. 7. 2008 č. 44378/05. Společně se zrušením rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu i derogaci s odůvodněním, že citované ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a jeho aplikace měla za následek porušení jejích ústavně zaručených práv.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i přiloženého listinného materiálu, načež shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se správní soudy podrobně vypořádaly. Nejvyšší správní soud (a před ním i Městský soud v Praze) stěžovatelkou zpochybňovaný výklad přezkoumal, věnujíce pozornost i otázce, zda postup správních orgánů nevedl k porušení y a Úmluvy, přičemž logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč tomu tak nebylo. Jelikož jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je jakkoliv přehodnocovat.

Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení , jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu