Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1844/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Ondrouška a Jindřišky Ondrouškové, obou zastoupených Mgr. Lukášem Pruškou, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. -276, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na nedotknutelnost jejich osoby a soukromí zaručené článkem 7d (dále jen "") a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu domovní svobody zaručené článkem 12 odst. 2y a již citovaným článkem 8 Úmluvy a právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36y a článkem 6 Úmluvy, dále namítají porušení článku 7y základních práv Evropské unie.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016 č. j. -242, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Brno venkov ze dne 20. 5. 2014, č. j. -202, které stěžovatelům uložilo uhradit žalobci částku 314.590,- Kč s příslušenstvím.

3. Obecné soudy tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které stěžovatelům vzniklo tím, že v období od 1. 6. 2009 do 28. 2. 2011 užívali bez právního důvodu nemovitosti, a to pozemky a na nich postavený rodinný dům v obci V., jejichž vlastníkem se žalobce stal na základě příklepu ve veřejné dražbě konané dne 29. 9. 2004, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 2. 12. 2004; předchozími vlastníky označených nemovitostí byli stěžovatelé, kteří je užívali až do 28. 2. 2011. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je v plném rozsahu důvodná, včetně výše bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelům, které bylo stanoveno znaleckým posudkem vycházejícím z obvyklé hladiny nájemného v obdobných nemovitostech v daném místě a čase, jelikož stěžovatelé po zániku jejich vlastnického práva odmítli nemovitosti opustit a na úkor žalobce dosáhli postavení detentorů tím, že jej zcela vyloučili z realizace jeho vlastnického práva; není tak podstatné, nakolik intenzivně a v jakém rozsahu nemovitosti sami skutečně užívali. Obranu stěžovatelů proti žalobě, spočívající v tom, že nemovitosti užívali na základě nájemní smlouvy, kterou jako pronajímatelé uzavřeli s dcerou jako nájemcem, jejímž předmětem byla bytová jednotka 4+1 v domě za nájemné ve výši 1 Kč měsíčně, a že žalobce poté, co se stal vlastníkem nemovitostí, tuto smlouvu nevypověděl, takže stěžovatelé měli v domě bydlet z titulu vedení společné domácnosti s dcerou, nepovažoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za opodstatněnou. Přisvědčil jeho závěru, že tato nájemní smlouva je absolutně neplatná, neboť svým obsahem a účelem obchází zákon. Jestliže totiž byla uzavřena za situace, kdy stěžovatelé měli vyživovací povinnost ke své dceři, která v té době byla studentkou střední školy, a byli povinni též zajišťovat i její potřebu bydlení, je zřejmé, že účelem této smlouvy nebylo užívání nemovitosti či její části za úplatu, nýbrž zajištění možnosti fakticky bezplatného užívání předmětu nájmu stěžovateli, resp. členem jejich domácnosti pro případ zániku jejich vlastnického práva, a tudíž i vyloučení možnosti nabyvatele nemovitostí realizovat jeho vlastnické právo. K tomuto účelu také stěžovatelé tvrzený nájemní vztah využili, neboť jeho existencí zdůvodňovali řadu let trvající bránění novému vlastníku v užívání nemovitostí, za což byli pravomocně odsouzeni pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů nepřípustným, neboť soudy postupovaly dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a správně konstatovaly absolutní neplatnost popsané nájemní smlouvy pro obcházení zákona.

4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že žalobce trval na vystěhování stěžovatelů z rodinného domu nesprávnými nástroji. Měl k tomuto využít jiné prostředky, které jsou zákonem aprobované, a nikoli "prosazovat spravedlnost na vlastní pěst" a stěžovatele v rodinném domě navštěvovat spolu s dalšími osobami (svědky) a tak zasahovat do jejich práva na soukromí. Obecné soudy se proti tomuto nikterak nevymezily a předmětné důkazy převzaly bez dalšího do svých rozhodnutí, čímž podle stěžovatelů ignorovaly skutečnost, že bylo porušeno jejich právo na soukromí.

5. Stěžovatelé namítají i dotčení práva na spravedlivý proces, a to na náležité odůvodnění rozhodnutí a přiměřenou dobu řízení. Dále tvrdí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a porušení principu rovnosti zbraní.

6. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný.

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházejících a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště paku. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d)y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

in fine (N 53/21 SbNU 451),

(N 52/36 SbNU 555),

(N 178/35 SbNU 375),

(N 42/36 SbNU 445),

(N 177/38 SbNU 421),

(N 132/42 SbNU 57),

(N 206/43 SbNU 303),

(N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. V nyní posuzovaném případě stěžovatelé namítají velmi obecně porušení svého práva na soukromí tím, že do něj žalobce měl vstupovat, a soudy pak neměly touto cestou zajištěné důkazy připustit. Nicméně jedná se o natolik obecná tvrzení bez konkretizace, že nejsou způsobilá vést k závěru o nepoužitelnosti důkazních prostředků. Nad to již ze samotného soudy zjištěného textu nájemní smlouvy za korunu s dcerou stěžovatelů bez vlastních příjmů lze dovodit přesvědčivost argumentace obecných soudů, přičemž další důkazy ani nebylo nezbytné provádět. Rovněž výhrady k porušení jednotlivých komponent práva stěžovatelů na spravedlivý proces jsou velmi obecně formulovány a Ústavní soud sám žádná porušení neshledal, a proto těmto obecným tvrzením stěžovatelů nemohl přitakat.

10. Ústavní soud pak v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal žádný extrémní nesoulad či svévoli ve vyhodnocení provedených důkazů, zjištění či právních závěrů z toho vyvozených.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu