Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2033/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hrabíka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. -417, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017 č. j. -400 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 10. 2015 č. j. -259 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 11. 2015 č. j. -266, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně zákazu odepření spravedlnosti a zákazu překvapivých rozhodnutí, a právo vlastnit majetek dle d, a y a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána ve sporu o určení vlastnictví k vymezené bytové jednotce, v němž stěžovatel vystupoval jako žalovaný. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 10. 2015 ve znění doplňujícího rozsudku bylo určeno, že vlastnicí sporné bytové jednotky je žalobkyně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017 bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno (poté, co dvě předchozí rozhodnutí městského soudu, o změně rozhodnutí obvodního soudu a zamítnutí žaloby, byla k dovolání žalobkyně zrušena). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

3. Spor před obecnými soudy se týkal situace tzv. nabytí od nevlastníka. Žalobkyně jako původní vlastnice bytové jednotky v roce 2009 podepsala darovací smlouvu na bytovou jednotku s třetí osobou, přičemž podle zjištění soudů na ní byl podpis vylákán podvodem a takto podepsala také smlouvu o zřízení věcného břemene (doživotního užívání ve prospěch žalobkyně). Vzápětí třetí osoba převedla vlastnické právo k nemovitosti na stěžovatele, který byl následně v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytové jednotky. V roce 2015 byla třetí osoba za své podvodné jednání trestně odsouzena. Ve sporu o určení vlastnictví obecné soudy shledaly, že stěžovatel představuje dobrověrného nabyvatele vlastnického práva z neplatné kupní smlouvy; při následném vážení v kolizi stojících práv stěžovatele a žalobkyně však daly přednost ochraně práva žalobkyně, a to zejména s ohledem na skutečnost, že při neplatném převodu vlastnického práva na třetí osobu se ve svém pokročilém věku stala objektem podvodu.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá několik pochybení obecných soudů. Především se domnívá a kritizuje, že dovolací soud i po nálezu

sp. zn.

prosazuje svůj původní, překonaný pohled na problematiku nabytí od nevlastníka a fakticky odmítá možnost existence dobrověrného nabyvatele. Stěžovatel též vytýká procesní postup Nejvyššího soudu a zejména to, že Nejvyšší soud opakovaně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a zavázal tento soud svými názory a závěry v oblasti skutkových zjištění a dokazování (stěžovatel kritizuje i to, že Nejvyšší soud zpochybnil zjištění ohledně jeho dobré víry při koupi nemovitosti). Stěžovatel nesouhlasí ani s posledním napadeným usnesením Nejvyššího soudu a s nedostatky, které Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele shledal; naopak podle stěžovatele Nejvyšší soud v daném případě postupoval překvapivě. Dále stěžovatel považuje za vadné závěry Nejvyššího soudu k možnosti posuzování okolností podvodného jednání třetí osoby, za něž byla v trestním řízení odsouzena, (a viktimologického spoluzavinění oběti - žalobkyně) ze strany civilního soudu (výklad ). V neposlední řadě Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká hodnocení okolnosti svého členství v dozorčí radě akciové společnosti v době uzavření kupní smlouvy na nemovitost a též některé závěry týkající se osobnosti žalobkyně. Závěrem pak žádá, aby mu byly vráceny všechny náklady řízení, které dosud v řízení před obecnými soudy uhradil.

5. S ústavní stížností spojil stěžovatel též návrh na odklad vykonatelnosti, a to nejspíše napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (stěžovatel výslovně neuvedl, vykonatelnost kterého rozhodnutí navrhuje odložit).

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i dalších meritorních rozhodnutí obecných soudů v dané věci a dovolání stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.

9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především nesouhlasí se samotným výsledkem soudního řízení a vyhověním žalobě a naopak se ztotožňuje s Nejvyšším soudem zrušenými rozhodnutími odvolacího soudu o zamítnutí žaloby. Jeho polemika zůstává namnoze na podústavní úrovni, bez ústavněprávního přesahu. Kritizuje-li skutková zjištění či proces dokazování před obecnými soudy, včetně použité interpretace , pak Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Napadená rozhodnutí obecných soudů přitom v daném případě obsahují z ústavněprávního pohledu dostatečná odůvodnění, která jsou srozumitelná, přesvědčivá a vypořádávají relevantní námitky, argumenty a tvrzení, které v řízení zazněly. Stěžovatel pouze ve svém hodnocení věci, shodně s předchozím posouzením odvolacího soudu v jeho později zrušených rozhodnutích, klade větší důraz na jiné ze zjištěných skutečností, než na které nakonec v napadených rozhodnutích kladly důraz obecné soudy. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do role čtvrté instance, respektive zkrátka dalšího "odvolacího soudu", kterážto role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o komplikovaný právní problém tzv. nabytí od nevlastníka, obecné soudy se při jeho řešení v posuzovaném případě neodchýlily od ústavněprávních požadavků a mezí, jak vyplývají mimo jiné z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163). V intencích citovaného nálezu se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly přítomností dobré víry na straně stěžovatele, kterou shledaly, a ve vzniklé kolizi ústavně zaručených práv žalobkyně a stěžovatele následně posuzovaly, zda nelze najít řešení zachovávající maximum z obou práv, jež nenašly; a tudíž dále hodnotily, kterému ze základních práv stojících proti sobě dát v dotčeném případě - v souladu s obecnou ideou spravedlnosti - přednost. Nakonec upřednostnily právo žalobkyně, což náležitě vysvětlily, zejména s odkazem na skutečnost spáchání trestného činu podvodu při převodu vlastnického práva ze žalobkyně, která už navíc byla v pokročilém věku, na třetí osobu (srov. i bod 46 citovaného nálezu

sp. zn.

). Za této situace, kdy obecné soudy dodržely požadavky a postup vymezený předchozí judikaturou Ústavního soudu, není dán prostor pro interferenci Ústavního soudu.

11. Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani konkrétní výtky stěžovatele vůči Nejvyššímu soudu. V jeho rozhodnutích jsou explicitně uvedeny odkazy k judikatuře Ústavního soudu, z níž a z požadavků v ní stanovených Nejvyšší soud vychází; naopak nic nenasvědčuje tomu, že by postupoval překvapivě a judikaturu Ústavního soudu nerespektoval a že by vůbec neuznával možnost nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Stejně tak nebylo shledáno, že by Nejvyšší soud protiústavním způsobem zasahoval do rozhodovací pravomoci soudů nižších stupňů. Konečně Ústavní soud poté, co se seznámil s dovoláním stěžovatele, nepovažuje ani posouzení tohoto dovolání ze strany Nejvyššího soudu za vybočující z mezí ústavnosti a principů spravedlivého procesu.

12. Celkově Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy, které hodnotí jako celek, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a ústavních principů. Pouhý nesouhlas stěžovatele s věcným posouzením sporu obecnými soudy nezakládá ústavněprávní relevanci ústavní stížnosti a bez dalšího nesvědčí o její opodstatněnosti a o ústavně relevantním pochybení obecných soudů.

13. Ke stěžovatelově žádosti ohledně nákladů předchozího řízení pak Ústavní soud konstatuje, že ani kdyby ústavní stížnost byla shledána opodstatněnou a důvodnou - což nebyla - nebylo by možné této žádosti vyhovět, neboť Ústavní soud není oprávněn přímo rozhodovat o nákladech řízení před obecnými soudy.

14. Vzhledem k uvedeným závěrům Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti; Ústavní soud o něm navíc nerozhodoval samostatně, neboť podanou ústavní stížností se zabýval s urychlením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu