Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1962/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -353 ze dne 17. 4. 2018, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -329 ze dne 19. 5. 2017 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. -323 ze dne 28. 3. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Nymburce zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolací řízení, zahájené dovoláním stěžovatelky směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zastavil.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud shledal, že ve vztahu k napadeným usnesením Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala dovolání jako mimořádný opravný prostředek, které muselo být zastaveno pro vadu spočívající v absenci povinného právního zastoupení.

Proti usnesení Nejvyššího soudu je sice ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud nepochybil, pakliže stěžovatelku zvlášť nevyzval k odstranění vady v podobě nesplnění zákonem stanoveného požadavku na právní zastoupení. Tento postup je totiž třeba hodnotit ve světle posuzovaného případu, kdy se příslušného poučení stěžovatelce opakovaně dostalo již v souvislosti s jí podaným dřívějším dovoláním v téže věci. V takové situaci se pak setrvání na požadavku opakovaného poučení pro další dovolací řízení jeví neefektivním a formalistickým. Tomuto závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu stran opakovaných poučování o nutnosti splnit zákonem stanovené požadavky. Na tuto judikaturu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také odkázal.

Není tudíž přiléhavým odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265). V jím řešené věci totiž soud prvního stupně ve výzvě k doplnění dovolání tehdejšímu stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon, následkem čehož Nejvyšší soud k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel, dovolání meritorně neprojednal, čímž mu odňal právo na přístup k dovolacímu soudu. Obdobně neobstojí ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 11. 2016 reagující na situaci, kdy patrně v důsledku administrativního nedopatření nedošlo k založení žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení do spisu, následkem čehož Nejvyšší soud tehdy dovolací řízení zastavil, aniž předtím bylo o takové žádosti rozhodnuto. Z právě uvedeného je zřejmé, že ani jeden z případů řešených citovanými nálezy na věc stěžovatelky nedopadá.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části ji odmítl dle téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. srpna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu