Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2414/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lenky Hučíkové, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2018 č. j. -146 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. května 2018 č. j. -140, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. července 2018, stěžovatelka podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle a 3y a podle y (dále jen "").

2. Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") dne 2. listopadu 2015 se žalobce Čestmír Boudný domáhá uložení povinnosti stěžovatelce zaplacení částky 24 619 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka nárok žalobce v celém rozsahu neuznala a podáním, doručeným soudu dne 14. února 2018, požádala o ustanovení právního zástupce zdarma. Svoji žádost odůvodnila tím, že na advokáta nemá peníze, probíhá u ní insolvenční řízení a má exekuci na celý svůj nemovitý majetek. Dále uvedla, že má za svými dlužníky pohledávky v řádech miliónů korun, které jsou předmětem soudních řízení vedených u městského soudu, která jsou v současné době v důsledku prohlášení konkurzu na majetek dlužníka přerušena a disponuje hotovostí a zůstatkem na běžném účtu pouze v řádu nižších tisíců korun, které jsou nutné na obživu a zabezpečení chodu domácnosti. Městský soud usnesením ze dne 4. května 2018 č. j. -140 rozhodl, že se stěžovatelce v řízení zástupce z řad advokátů neustanovuje, když dospěl k závěru, že s ohledem na svoje příjmové, majetkové a sociální poměry stěžovatelka splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků tak, jak to má na mysli ustanovení , současně však ustanovení zástupce k ochraně zájmů stěžovatelky není třeba, neboť z úřední činnosti soudu je mu známo, že stěžovatelka vede další dvě soudní řízení, a to co by žalobkyně. Po Čestmíru Boudném, tedy současném žalobci, požaduje z titulu půjček částku 10 380 000 Kč a 10 000 000 Kč, tedy v součtu obdobnou sumu, jaká je i předmětem řízení. V uvedených řízeních stěžovatelka není právním zástupcem zastoupena, jeví se proto vysoce pravděpodobné, že se v projednávané věci dokáže adekvátně orientovat a je schopna hájit své zájmy v řízení sama a není tak nezbytně třeba k ochraně jejích zájmů ustanovovat zástupce. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka odvolání.

3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. června 2018 č. j. -146 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, nelogické, nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a v rozporu s ustálenou soudní judikaturou. Stěžovatelka má za to, že soud prvního stupně vůbec neposuzoval a nehodnotil relevantní kritéria podle této judikatury, případně je posoudil zcela nesprávně. Stěžovatelka tomuto soudu vytýká, že své rozhodnutí opřel pouze o jediný argument, a to že stěžovatelka vystupuje v jiných řízeních vedených u městského soudu jako žalobkyně, a žalobce jako žalovaný, a že v těchto řízeních po žalovaném požaduje obdobnou částku, jakou požaduje žalobce v předmětném řízení.

5. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se ztotožnil s nesprávným posouzením věci soudem prvního stupně a že se vůbec nezabýval její žádostí o ustanovení zástupce pro odvolací řízení, zcela ji ignoroval a bez dalšího rozhodoval o jejím odvolání.

6. Oběma ve věci rozhodujícím soudům pak stěžovatelka vytýká, že nebyla vyzvána k doplnění neúplného odvolání, které ve věci podala.

7. Stěžovatelka současně upozornila na skutečnost, že v jiném soudním řízení (a to o nižší peněžní částku) vedeném u Krajského soudu v Brně, dospěl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k závěru, že splňuje i druhý předpoklad pro ustanovení zástupce, a to že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jejích zájmů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y a Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

11. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se ve věci rozhodující soudy nedopustily pochybení učiněným závěrem, že v daném případě nejsou dány podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků jako podmínky pro ustanovení zástupce pro soudní řízení.

12. Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany (srov. usnesení ze dne 16. ledna 2018

sp. zn.

a ze dne 15. května 2018

sp. zn.

). Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. května 1999

sp. zn.

(N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. února 2013

sp. zn.

(N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález ze dne 31. srpna 2004

sp. zn.

(N 125/34 SbNU 281) a nález ze dne 5. prosince 2017

sp. zn.

)]. Nicméně, taková pochybení ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

13. Námitky vznesené stěžovatelkou představují polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Vzhledem k průběhu řízení je zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečný přezkum žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce z řad advokátů a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

14. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že odvolací soud nerozhodoval o jejím návrhu na ustanovení právního zástupce pro odvolací řízení, k tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podotkl, že i v tomto řízení se stěžovatelka dne 11. července 2016 na č. listu 43 spisu kvalifikovaně vyjádřila a její orientace ve sporu nevzbuzuje pochybnosti. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

15. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. (N 39/36 SbNU 427)]. V posuzované věci soudy aplikovaly ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Za porušení právní jistoty přitom nelze považovat případy, kdy obecné soudy v jiných obdobných řízeních rozhodly jinak, neboť napadená rozhodnutí jsou právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování ( a y).

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018

Tomáš Lichovník

předseda senátu