Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1950/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -55 ze dne 9. 4. 2018, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -44 ze dne 7. 11. 2017, rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. -33 ze dne 4. 9. 2017, návrhu na zrušení ustanovení a návrhu na přiznání náhrady nákladů podle , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základního práva na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na ochranu spotřebitele, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále navrhuje zrušení ustanovení , (dále jen " ") a požaduje přiznání náhrady nákladů podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci částku 1 532 Kč s příslušenstvím. Odvolání stěžovatele, podané navzdory poučení o jeho nepřípustnosti, bylo usnesením krajského soudu odmítnuto podle Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle , neboť směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle

Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zejména soudům vytýká, že nezohlednily, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy a na věc nesprávně aplikovaly ust. , které stěžovatel shledává jako neústavní.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že v projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn.

,

,

a nález

sp. zn.

).

Ústavní soud nemá z ústavního hlediska žádné výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání nepřípustným. V rozhodnutí srozumitelně uvedl, že dovolání je nepřípustné podle výslovné úpravy dané ust. , neboť směřuje proti usnesení, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ust. Neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže být založena úvahami stěžovatele o vhodnější právní úpravě opravných prostředků v případě sporů ohledně bagatelních částek majících podklad ve spotřebitelských smlouvách.

Za situace, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle citovaných ustanovení, tedy v podstatě jako "nadbytečné", neboť jeho podání zákon nepřipouští, nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního a krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), ale proto, že byl podán nepřípustný mimořádný opravný prostředek.

Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu je proto třeba v prvé řadě považovat za podanou po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu by bylo rovněž možné považovat za nepřípustnou, neboť směřuje proti rozhodnutí o odmítnutí odvolání, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ust.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ústavností ustanovení se již ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž jeho rozpor s ústavním pořádkem neshledal (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

,

). Judikatura Ústavního soudu totiž stojí na závěrech, že jednostupňové soudnictví, zejména v tzv. bagatelních věcech, nevybočuje z ústavních mezí, neboť není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež vyplývají z y a d (viz např. nález

sp. zn.

). Požadavek na povinně dvoustupňové soudní řízení platí pouze u věcí trestních, což vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedeného byla mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu byla ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta podle ust. . Návrh na zrušení , je svou povahou návrhem akcesorickým a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro aplikaci ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu