Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 230/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Večerky, právně zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, AK se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro porušení , a d.

2. Napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze ve věci odvolání povinného (stěžovatele) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2017 č. j. -29 výrokem I. tak, že se usnesení soudu prvního stupně, kterým zamítl návrh na zastavení exekuce vedené pro částku 12 500 Kč, potvrzuje. Výrokem II. Městský soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Městskému soudu v Praze, stejně jako Obvodnímu soudu pro Prahu 6, stěžovatel zejména vytýká, že se řádně nezabývaly námitkou věcné nepříslušnosti k rozhodování ve věci, která byla předmětem řízení. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze měl v souladu s spis předložit Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti. Stěžovatel rovněž namítá, že pokuta, jejíž zaplacení je vymáháno v občanském soudním řízení, je v souladu s právní úpravou, účinnou v době udělení pokuty, daňovým nedoplatkem, který se promlčuje v šestileté promlčecí době. Jako takový neměl být daňový nedoplatek vymáhán prostřednictvím občanského soudního řízení, ale postupem podle daňových předpisů účinných v době uložení pokuty. S těmito námitkami se odvolací soud v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele nevypořádal.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "), rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997

sp. zn.

, či ze dne 29. srpna 2006

sp. zn.

). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.

8. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy obou stupňů se námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu řízení řádně zabývaly a vyložily, proč jim nemohly vyhovět. Kromě závěru, že rozhodující soud je soudem příslušným, soudy konstatovaly, že se v případě exekuce proti stěžovateli, jíž byla vymáhána pokuta dle , nedalo postupovat podle daňového řádu, neboť se nejedná o daňový nedoplatek a vymáhající soud není v postavení správce daně. Promlčecí doba tak činí deset let. Své závěry v tomto smyslu obecné soudy řádně a dostatečně podrobně odůvodnily, čímž dostály požadavku stanoveném v

9. Podstatou ústavní stížnosti je tedy pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu