Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1497/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rébla, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. -114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. -89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. října 2016 č. j. -31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Otakara Ženíška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. -31 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost vyklidit pozemek blíže specifikovaný ve výroku I. (dále jen "předmětný pozemek") a tento pozemek předat vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. -89 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že stěžovatel předmětný pozemek užívá bez právního důvodu, pročež má povinnost k jeho vydání podle , . K tomu doplnil, že stěžovatel až v odvolacím řízení začal tvrdit, že má k předmětnému pozemku uzavřenou nájemní smlouvu. Jelikož však byl již obvodním soudem poučen podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ani po tomto poučení netvrdil uzavření nájemní smlouvy, vyhodnotil městský soud tuto námitku jako opožděnou. Stěžovatelovy námitky ohledně vlastnictví stavby stojící na předmětném pozemku hodnotil městský soud jako irelevantní, neboť jejího vyklizení se vedlejší účastník řízení nedomáhal. Stěžovateli rovněž nepříslušela námitka, že předmětný pozemek neměl být vedlejšímu účastníkovi řízení v restitučním řízení vůbec vydán z důvodu zastavěnosti, neboť stěžovatel nebyl v takovém právním postavení, aby byl touto námitkou schopen zvrátit závěr o vlastnictví předmětného pozemku.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. -114 odmítnuto pro vady, neboť dovolání nevymezovalo žádné z kritérií jeho přípustnosti stanovené v Stěžovatel rovněž neoznačil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být posuzována Nejvyšším soudem. Zpochybňoval-li stěžovatel závěr městského soudu, že k předmětnému pozemku nebyla uzavřena nájemní smlouva, jakož i závěr o ceně pozemku formulovaný ve znaleckém posudku, z něhož soudy vycházely při určení výše odměny za právní zastoupení, šlo o výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu, které však způsobilý dovolací důvod založit nemohly.

II.

Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Soudům vytýká, že k žalobě vedlejšího účastníka řízení přistoupily formálně a vůbec se nezabývaly skutečností, že na předmětném pozemku, který byl vedlejšímu účastníkovi řízení vydán, stála stavba ve stěžovatelově vlastnictví, což je v rozporu se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dále namítá, že soudy neumožnily řádné projednání jeho tvrzení. Rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že neuvedl dovolací důvod. Podle stěžovatele spočíval dovolací důvod v tom, že žaloba na vyklizení je vlastnickou žalobou, takže rozhodne-li soud o vyklizení pozemku, znamená to podle stěžovatele, že rozhodne i o vlastnictví budov stojících na pozemku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla proti usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je proto přípustná ( a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud předesílá, že argumentace stěžovatele, a to nejen ústavněprávní, obsažená v ústavní stížnosti, je naprosto minimální, a proto se s ní lze jen obtížně vypořádat. Každopádně brojí-li stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrzením, že v dovolání řádně vymezil dovolací důvod, Ústavní soud podotýká, že jeho dovolání nebylo primárně odmítnuto pro vadu nevymezení dovolacího důvodu, byť ten v něm absentoval rovněž, nýbrž proto, že stěžovatelovo dovolání vůbec neobsahovalo tvrzení, v čem jsou spatřovány předpoklady jeho přípustnosti. Z toho, jakým způsobem stěžovatel pojal dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak plyne spíše nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku ( ). V této části je třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle .

9. Nepodal-li tedy stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle .

10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu