Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 595/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šedivého, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2017 č. j. -38, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen " ") označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v , , a 3 d, v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení 200 Kč jako odškodnění dle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dle něhož nárok na odškodnění zahrnuje mj. náklady trestního řízení ve výši 200 Kč. Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. Odškodnění stěžovatel požadoval z důvodu, že jeho matka byla dne 15. 5. 1953 násilně vystěhována ze svého domu na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů a následně rehabilitována usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016 ve vztahu k nezákonnému zbavení osobní svobody v podobě násilného vystěhování. V odůvodnění zamítavého rozsudku uvedl, že stěžovatel částku 200 Kč jako odškodnění již obdržel, a to v souvislosti se svým násilným vystěhováním a následnou rehabilitací. Domáhal-li se podanou žalobou odškodnění v souvislosti s jinou skutečností, a to násilným vystěhováním své matky, pak stěžovatel požadované náklady trestního řízení ve výši 200 Kč nevynaložil a tuto skutečnost ani netvrdil. Dle obvodního soudu mu tedy nevznikla škoda, a nebyl tudíž k podání žaloby aktivně věcně legitimován. v dané souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. (č. 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle něhož osoby, které jsou oprávněny zvolit obviněnému obhájce, jsou aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby, to však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému).

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel poukázal na to, že mu v jiném rozsudku přiznal odškodnění dle zákona o soudní rehabilitaci ve výši 200 Kč zahrnující náhradu nákladů trestního stíhání v návaznosti na násilné vystěhování jeho osoby, k němuž došlo dne 15. 5. 1953 společně s jeho matkou. Poukázal též na to, že vedlejší účastnice i jiné osobě, která byla v 50. letech 20. století násilně vystěhována a následně rehabilitována, přiznala částku 200 Kč jakožto náhradu nákladů trestního řízení. V kontrastu s těmito případy však v rozsudku napadeném ústavní stížností nepřiznal odškodnění odvozované od násilného vystěhování stěžovatelovy matky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , na který odkázal, na věc dle stěžovatele nedopadá, jelikož se netýká rehabilitace. Naopak stěžovatelova aktivní věcná legitimace byla dána na základě zákona o soudní rehabilitaci, dle něhož právo žádat odškodnění přechází na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci, s výjimkou nároků, které podle zanikají smrtí poškozeného. V postupu obvodního soudu stěžovatel spatřoval flagrantní porušení svých ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a 91 odst. 1 y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Spor před se vedl o částku 200 Kč, náklady soudního řízení, které je stěžovatel povinen uhradit protistraně, dosáhly výše 300 Kč. Jde tedy o tzv. bagatelní věc. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí - je prakticky vyloučena úspěšnost ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009

sp. zn.

či usnesení ze dne 13. 10. 2009

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky pro svou výši nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech jsou zpravidla neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz zmíněné usnesení

sp. zn.

).

7. Stěžovatel tvrdil, že spor v napadeném rozsudku posoudil odlišně než ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2017 č. j. -55 ve znění opravných usnesení, který se rovněž týkal nároku na odškodnění dle zákona o soudní rehabilitaci. Ústavní soud konstatuje, že i v tzv. bagatelních věcech může za určitých okolností soud porušit ústavně garantovaná práva tím, že se odchýlí od své judikatury, na kterou účastník poukazuje, a která se týká obdobné věci, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnil (viz nález ze dne 8. 11. 2016

sp. zn.

, body 16. až 18.). Věc, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval, a věc, v níž byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek, se liší v jedné okolnosti, která byla pro podstatná a která způsobila, že nejde o zcela obdobné věci. Rozsudek ze dne 29. 5. 2017, na který stěžovatel poukázal, se týkal situace, kdy se nároku na odškodnění domáhala ta osoba, které se příkoří stalo (zmíněným rozsudkem bylo stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši 200 Kč v souvislosti s jeho násilným vystěhováním). Ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku, jímž zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal odškodnění v návaznosti na vystěhování své matky. Důvody zamítnutí žaloby v tomto rozsudku vycházejí z hodnocení toho, že žalobou se odškodnění domáhala osoba, která byla odlišná od vystěhované osoby, což byla okolnost, která ve věci, jíž se týká stěžovatelem odkazovaný rozsudek ze dne 29. 5. 2017, nenastala, a tudíž ani nebyla řešena. Z tohoto důvodu nelze dovozovat, že by popsanou okolnost v rozsudku napadeném ústavní stížností hodnotil odchylně. I v dalším případu, na který stěžovatel poukázal a kde odškodnění 200 Kč vyplatila vedlejší účastnice bez soudního sporu, žadatel požadoval odškodnění za příkoří, které se stalo přímo jemu.

8. S odůvodněním napadeného rozsudku obvodního soudu stěžovatel nesouhlasí i z věcných důvodů. Jde o polemiku, která se odehrává především na poli podústavního práva. V rovině ústavní vystupuje do popředí bagatelní povaha sporu (zamítnutí žaloby o 200 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 300 Kč), u níž by porušení základních práv přivodilo jen zcela excesivní rozhodnutí, kterým však napadený rozsudek není.

9. Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu