Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3023/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Kulveita, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -298 ze dne 8. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Antonína Vondruše, 2) Marie Vondrušové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastníci se v řízení před Okresním soudem v Jindřichově Hradci domáhali na stěžovateli zaplacení částky 456 020 Kč mimo jiné z titulu bezdůvodného obohacení. Z dokazování před okresním soudem vyplynulo, že vedlejší účastníci mínili stěžovateli prodat rekreační chatu za cenu 5 500 000 Kč. V této souvislosti mu umožnili chatu bezplatně užívat, avšak za podmínky, že kupní cena bude řádně zaplacena. V průběhu času vedlejší účastníci od záměru ustoupili a vyzvali stěžovatele, aby chatu opustil a vrátil jim klíče. To stěžovatel učinil a vedlejší účastníci mu vrátili zálohu na kupní cenu ve výši 750 000 Kč (v části dobrovolně, v části na základě rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci). Okresní soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že sice odpadl právní důvod, pro který stěžovatel chatu užíval, v době jejího užívání však tento důvod existoval. Nemohlo tedy jít o bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu okresní soud žalobu v převážné části 422 020 Kč zamítl.

2. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 422 020 Kč. Dospěl k závěru, že pro věc je zásadní podmínka zaplacení plné kupní ceny, za níž stěžovatel a vedlejší účastníci bezplatné užívání chaty sjednali. Ve věci nebylo pochyb o tom, že tato podmínka splněna nebyla - stěžovatel plnou kupní cenu nezaplatil. Zároveň stěžovatel akceptoval návrh vedlejších účastníků na zrušení původního záměru prodeje chaty. Za toho stavu odpadl důvod pro bezplatné užívání chaty a bylo namístě, aby stěžovatel vydal bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle . Neztotožnil se se stěžovatelem v tom, že by rozhodnutí záviselo na posouzení účinků dohody o zrušení nesplněného závazku (prodej chaty), neboť pro věc je podstatná dohoda o bezplatném užívání chaty podmíněná zaplacením kupní ceny chaty. Sešlo-li ze zamýšleného prodeje, odpadl právní důvod pro bezplatné užívání. Otázku bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, pak odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací činností dovolacího soudu.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že mezi jím a vedlejšími účastníky došlo k uzavření dohody o bezplatném užívání, která byla zrušena jejich vzájemnou dohodou. Zrušení takové dohody může vyvolávat právní účinky toliko do budoucnosti. Pokud však obecné soudy dospěly k závěru o odpadnutí právního důvodu užívání chaty, implicitně vychází z toho, že dohoda o zrušení dohody o bezplatném užívání vyvolává právní účinky od počátku. Jde přitom o právní otázku, nikoliv skutkovou otázku, Nejvyšší soud ji proto měl projednat.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na posouzení účinků zrušení dohody o bezplatném užívání a zda byla tato otázka posouzena řádně. Věcně pak stěžovatel uplatnil totožnou argumentaci jako v dovolacím řízení.

7. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle , je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].

8. V souzené věci Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že závěry odvolacího soudu nespočívají na hodnocení účinků dohody podle z roku 1964 (ať už dohody o zrušení závazku budoucího prodeje chaty, či závazku umožnit bezplatné užívání), ale na hodnocení podmínky zaplacení kupní ceny, se kterou byla dohoda o bezplatném užívání chaty spjata. Pokud stěžovatel existenci této podmínky ve své argumentaci přehlíží (což činil nejen v ústavní stížnosti, ale též v dovolání), je namístě závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel svou argumentaci založil na vlastní, jednodušší verzi skutkového stavu.

9. Ústavní soud opakovaně uvedl, že posouzení přípustnosti dovolání podle může posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález

sp. zn.

).

10. Napadené rozhodnutí se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádalo: jsou z něj patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům právě ve věci stěžovatele. Z hlediska ústavně zaručených hmotných práv pak z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně by závěry Nejvyššího soudu neměly odpovídat okolnostem věci. Stěžovatel déle než rok bezplatně užíval chatu vedlejších účastníků, aniž by byl naplněn původní předpoklad, který byl základem pro dohodu o bezplatném užívání. Za tohoto stavu, jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud, je závěr o povinnosti stěžovatele uhradit obvyklé nájemné přiléhavý. Zásadní skutečnosti, které by tuto povinnost zpochybňovaly, přitom stěžovatel ani netvrdil, ani neplynou ze spisu okresního soudu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu