Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1908/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lucie Tiché PhD., zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem nám. Míru 140/1, Lišov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. -194, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2017, č. j. -167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 1. 2017, č. j. -125, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že pozemek par. č. X1 v obci Š., katastrálním území Š., zapsaný na listu vlastnictví č. X2 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, je zatížen věcným břemenem - služebností cesty, ve prospěch každého vlastníka pozemku par. č. st. X3, zapsaného na listu vlastnictví č. X4 pro tutéž obec a katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště České Budějovice. Okresní soud zamítl rovněž eventuální návrh, kterým se stěžovatelka domáhala, aby soud takovou služebnost cesty zřídil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. -167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Podstatou ústavní stížnosti je, stručně řečeno, nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy rozhodly o jejím návrhu na zřízení věcného břemene, a to ve prospěch jí vlastněných nemovitostí. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti této problematice věnovala velmi obšírně, a to i s ohledem na historický způsob využívání dotčených nemovitostí. Dle jejího názoru vyložil Nejvyšší soud příslušná ustanovení upravující dovolání příliš formalisticky a způsobem, který je ve vztahu k ní nevlídný. Stěžovatelka má za to, že odepřením přístupu k její stodole bylo porušeno její právo vlastnit majetek, neboť tento se stal neobhospodařovatelným a odkázaným k trvalému chátrání, a to přesto, že důvody pro poskytnutí ochrany jejích práv byly naplněny.

Stěžovatelka se věnovala v ústavní stížnosti výkladu institutu tzv. nezbytné cesty, přičemž má za prokázané, že v její věci byly naplněny základní podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť ona sama jako vlastník nemovité věci není současně vlastníkem přilehlého pozemku a dostatečný přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak.

V ústavní stížnosti stěžovatelka též uvedla, že podle jejího názoru byly v projednávané věci splněny podmínky mimořádného vydržení, a to podle právní úpravy obecného z roku 1811. Ze shora uvedených důvodů mělo postupem obecných soudů dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány a d.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že argumentaci Nejvyššího soudu není čeho vytknout. Ten se v rámci svého odůvodnění zabýval nejen právy stěžovatelky, ale též právy vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud konstatoval, že má-li stěžovatelka k dotčeným nemovitostem přístup či příjezd z veřejné komunikace, byť i nepohodlný, nelze pro lepší spojení omezovat základní právo vlastníka sousedního pozemku. Z takto učiněného závěru nelze podle náhledu Ústavního soudu dovodit takové omezení práv stěžovatelky, jež by znamenalo zásah do jejich základních práv a svobod.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu