Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1395/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti WOLF INVESTORS LTD, se sídlem Third Floor Carrington House, Regent Street 126-130 Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -112 ze dne 19. 2. 2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -94 ze dne 22. 11. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení vedeném u něj pod sp. zn. . Stěžovatelka, v postavení věřitele, se konkrétně domáhala, aby dlužníkovi byla uložena povinnost nakládat s majetkovou podstatou a se svým majetkem pouze se souhlasem předběžného správce, jakož i zákaz nakládat zejména s nemovitými věcmi i s veškerými obchodními podíly, akciemi a dalšími cennými papíry v jeho vlastnictví. Dále požadovala, aby soud uložil osobám, které mají dluhy vůči dlužníkovi, poskytovat případná plnění předběžnému správci, jehož ustanovení současně navrhla. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že dlužník nepostupoval jako řádný hospodář, když nejednal sám tak, aby mohl nemovitosti prodat za výhodnější vyšší kupní cenu, přičemž šlo o nemovitosti, které tvoří velmi podstatnou část jeho příjmu. Argumentovaly-li soudy znaleckým posudkem, pak dle mínění stěžovatelky z něj také mohly a měly dovodit, že v důsledku prodeje se nemovitý majetek dlužníka zmenšil o téměř polovinu. To však neučinily, a tím stěžovatelku zkrátily na jejím právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka soudům vytkla také nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Všechny tyto své výhrady v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a představuje pouhý nesouhlas s úvahami soudů, na jejichž základě nebylo stěžovatelčině návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno. Z nich především plyne, že ani hospodářská situace dlužníka, ani jeho konkrétní jednání nezavdává důvod k obavám, že dochází ke změně struktury jeho majetkové podstaty. Soudy především připomněly, že dlužník je ve svém počínání dostatečně omezen již s ohledem na účinky spojené se samotným zahájením insolvenčního řízení ( ). Věřitelé se tak mohou dovolat neúčinnosti právních jednání, která dlužník učinil v rozporu s těmito omezeními, ledaže k nim měl svolení insolvenčního soudu. Sporný převod nemovitého majetku soudy nevyhodnotily jako jednání, které by věřitele mohlo poškodit. Třebaže dlužník nemovitosti zcizil, dostal za ně plnění, které se pohybovalo v rozmezí stanoveném znaleckým posudkem. K prodeji předmětných nemovitostí jej navíc nutily širší okolnosti. Na to v odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud též upozornil. Soudy svůj postoj přesvědčivě vyložily, přičemž Ústavní soud v jejich rozhodnutích žádný exces nezjistil. Za této situace se tedy posuzování materiálních podmínek pro nařízení předběžného opatření ocitá mimo přezkum Ústavního soudu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 24. července 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu