Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2057/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Z. C., zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Noskem, advokátem, sídlem Havlíčkova 690/11, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. -565 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. září 2017 č. j. -534, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a nezletilého P. C. a nezletilého D. C., zastoupených matkou A. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 6. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle a d (dále jen " ").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Proti stěžovateli je vedena exekuce na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2008 č. j. -42 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. -249 k vymožení dlužného výživného ve prospěch vedlejších účastníků - jeho nezletilých synů. Podáním ze dne 24. 10. 2013 navrhl stěžovatel částečné zastavení exekuce z důvodu, že matce vedlejších účastníků uhradil mimo exekuci v hotovosti částku 100 000 Kč. K podání přiložil potvrzení o zaplacení této částky na úhradu dluhu na výživném, podepsané matkou vedlejších účastníků, v němž je uvedeno, že převzala tuto částku dne 17. 6. 2013. Potvrzení je datováno dnem 10. 9. 2013 a obsahuje ověřovací doložku pro legalizaci Magistrátu hlavního města Prahy.

3. Usnesením Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 4. 2017 č. j. -484 byl návrh stěžovatele zamítnut. Okresní soud měl po zhodnocení provedených důkazů za prokázané, že matka vedlejších účastníků potvrzení nepodepsala a že vyvrátila tvrzení stěžovatele o vrácení peněz. Tento soud přitom poukázal na to, že tvrzení stěžovatele, jakož i výpovědi jeho bývalé právní zástupkyně a svědků, kteří mu měli poskytnout peníze na úhradu předmětné částky (družky stěžovatele a jejího bratra), jsou v mnoha směrech v rozporu s jinými provedenými důkazy, a to v takové míře, že je tím zpochybněn jak závěr o převzetí částky matkou vedlejších účastníků, tak o její přítomnosti na Magistrátu hlavního města Prahy při ověření příslušného potvrzení. Znalecký posudek navíc - přes veškeré pochybnosti v něm vyslovené - obsahuje závěr, podle něhož je pravděpodobnější, že podpis na potvrzení ani v ověřovací knize není pravým spontánním podpisem matky vedlejších účastníků. Doplnění dokazování za účelem posouzení jeho pravosti znemožnil stěžovatel tím, že nebyl schopen předložit originál potvrzení.

4. Usnesení okresního soudu bylo k odvolání stěžovatele po doplnění dokazování potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 9. 2017 č. j. -534. Krajský soud rovněž shledal rozpory ve výpovědi stěžovatele. Jím tvrzený postup, že se rozhodl předat matce vedlejších účastníků tak vysokou částku jako je 100 000 Kč bez toho, aby ji o tom předem vyrozuměl a neměl jistotu, zda ji zastihne, nebo zda neodmítne peníze převzít, označil v kontextu dalších skutkových zjištění za nelogický. Zároveň vysvětlil důvody, pro které přisvědčil závěru okresního soudu o nevěrohodnosti výpovědí svědků, kteří měli prokázat, že stěžovatel skutečně disponoval předmětnou částkou.

5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. -565. Stalo se tak z toho důvodu, že dovolání bylo podáno proti usnesení ve věci výkonu rozhodnutí ve věcech výživného, upraveného v části druhé hlavě páté , o zvláštních řízeních soudních ( a násl. tohoto zákona), u něhož podle zákona o zvláštních řízeních soudních není dovolání přípustné. Současně nešlo o žádnou z výjimek stanovených tímto ustanovením.

III.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel je přesvědčen, že odmítnutím dovolání jako nepřípustného za situace, kdy ho krajský soud poučil o možnosti podat dovolání, bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle y. Pokud jde o potvrzení podepsané matkou vedlejších účastníků, toto potvrzení je veřejnou u, jejíž pravdivost nebyla v řízení před obecnými soudy vyvrácena v souladu s (nebyl prokázán opak toho, co je na ní osvědčeno nebo potvrzeno). V tomto ohledu stěžovatel zpochybňuje, že by takovýto závěr bylo možné spojovat s některým z provedených důkazů, které v ústavní stížnosti podrobně rozebírá. Ve věci stěžovatele měla vzniknout absurdní situace, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že podpis na veřejné ě není podpisem matky vedlejších účastníků, zároveň však orgány činné v trestním řízení odložily věc podezření z podvodu, kterého se měla dopustit osoba, která by na potvrzení o převzetí částky 100 000 Kč napodobila podpis matky vedlejších účastníků. Žádné trestní, správní či jiné řízení nebylo zahájeno ani proti úřednici, která ověřovala podpis. Usnesením krajského soudu tak došlo kromě porušení práva na soudní ochranu také k porušení vlastnického práva stěžovatele podle y, neboť soudní exekutor na jeho základě vymáhá po stěžovateli finanční částku ve výši 100 000 Kč, aniž by ji stěžovatel vedlejším účastníkům dlužil.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná jak proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, tak proti usnesení krajského soudu, kterým bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení okresního soudu. Jak totiž správně podotkl dovolací soud, podle § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních nebylo dovolání proti napadenému usnesení krajského soudu přípustné. I v tomto případě tak byla splněna podmínka, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

8. Pokud jde o včasnost ústavní stížnosti, tuto nutno posuzovat podle ve vztahu ke každému z obou napadených usnesení zvlášť. Zatímco v případě prvně napadeného usnesení o ní Ústavní soud nemá pochybnosti, v případě usnesení krajského soudu musel zohlednit, že stěžovatel byl o možnosti podání dovolání nesprávně poučen, přičemž tato skutečnost nesmí jít k jeho tíži z hlediska možnosti podat ústavní stížnost [srovnej nález ze dne 31. 1. 2012

sp. zn.

(N 25/64 SbNU 269)]. I v tomto případě tedy Ústavní soud odvozoval počátek lhůty ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení dovolacího soudu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

9. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými usneseními i dalšími přílohami ústavní stížnosti, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti ohledně správnosti posouzení otázky přípustnosti dovolání ze strany dovolacího soudu. Dovolání proti usnesení krajského soudu není přípustné podle § 30 ve spojení s § 511 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. V tomto ohledu je dikce uvedených ustanovení jednoznačná. Nic na tom nemění ani skutečnost, že krajský soud nesprávně poučil stěžovatele o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení není s to založit přípustnost určitého procesního prostředku.

12. Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, skutková zjištění o tom, že matka vedlejších účastníků nepřevzala od stěžovatele částku 100 000 Kč a že předmětné potvrzení jí nebylo podepsáno, byla učiněna na základě provedeného dokazování. Stěžovatel má za to, že nedošlo k vyvrácení skutečností osvědčených tímto potvrzením, a v tomto směru se domáhá přehodnocení uvedených skutkových zjištění. Ústavní soud ovšem neshledal žádný důvod, který by pro takovýto zásah otevíral prostor. Obecné soudy se s provedenými důkazy vypořádaly přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem a své závěry náležitým způsobem odůvodnily. V těchto závěrech nelze spatřovat svévoli ani jakékoli jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo lze spojovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Namítá-li stěžovatel, že orgány činné v trestním řízení dospěly k odlišným závěrům, než soudy v občanském soudním řízení, tato skutečnost není z hlediska přezkumu napadených rozhodnutí podstatná. Každé z těchto řízení mělo jiný účel, jakož i odlišná pravidla pro hodnocení důkazů.

13. Lze tedy uzavřít, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle y, ani jeho vlastnické právo podle y. Ústavní soud proto rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu